Moje dcera mě chce poslat do domova důchodců a vzít si všechny moje úspory, ale já jsem to odmítla a dala jí lekci na celý život…

Jmenuji se Margareta, nedávno mi bylo 90 let. A i když moje tělo už není tak pohyblivé jako dřív, mám jasnou mysl a srdce plné vzpomínek. Prožila jsem dlouhý, těžký, ale krásný život. V tomto domě se odehrálo všechno: moje svatba, první kroky mého syna, poté narození mé dcery — Isabelle. S manželem jsme tento dům stavěli cihlu po cihle, spořili, plánovali, snili. A nikdy jsme si nemysleli, že jednoho dne nás blízký člověk zkusí vystrnadit z tohoto snu.

Když zemřel můj manžel, zůstala jsem sama. Nejprve Isabelle přijížděla, pomáhala s domácností, starala se. Postupem času ale její návštěvy řídly, rozhovory zkracovaly a na tváři se jí častěji objevoval stín podráždění.

— Mami, měla bys přemýšlet o domově pro seniory. Tam se o tebe postarají, nebudeš sama, — říkala jednou, příliš klidně, příliš jistě.

— Ale já nejsem sama, — odpověděla jsem. — Mám tebe.

Odvrátila pohled. A pak to začalo: skryté rozhovory o prodeji domu, zkoumání mého bankovního účtu, naléhavé otázky komu zanechám dědictví. Tehdy jsem pochopila: nejde o péči. Jde o peníze.

Mlčela jsem. Poslouchala. Pozorovala. A pak jsem jednoho dne řekla:

— Isabelle, pokud se o mě nechceš starat — nemusíš. Ale nečekej, že se stanu břemenem nebo že ti ustoupím v tom, co mi je drahé. Mám úspory. Najmu si ošetřovatelku a zůstanu ve svém domě. To je moje volba.

Byla ohromena. Byla zvyklá mě vidět jako stařenku, zapomněla, kým jsem byla a stále zůstávám — ženou, matkou, silnou a hrdou.

O týden později jsem už seděla v zahradě s milou ženou jménem Elena, kterou mi doporučila sousedka. Pily jsme čaj s citronem a já cítila — jsem doma. A Isabelle… nezavolala. Týden. Dva.

Třetí týden přijela. Bez varování. Stála ve dveřích, dlouho na mě hleděla s rozpačitostí, která jí dříve nebyla vlastní.

— Mami… nevím, co to do mě vjelo. Byla jsem jen vystrašená. Báje se, že tě jednou ztratím náhle. Chtěla jsem vše zjednodušit, utéct před strachem, — řekla.

Neřekla jsem nic. Jen jsem k ní přišla a objala ji. Protože někdy lekce, které matky dávají svým dětem, nejsou v kárání ani trestání. Ale v tom, že zůstanou — navzdory všemu.

Od toho dne Isabelle začala jezdit častěji. Ne kvůli domu. Ne kvůli penězům. Kvůli nám. Stala se dcerou, kterou jsem si pamatovala a milovala.

A já pochopila — i v devadesáti si člověk může stát za svým. A láska… láska se stejně vrací. I když ne hned.