Žila jsem pro něj, a on žil pro dvě rodiny….
Anna milovala večerní chvilky ticha. Teplé světlo noční lampy, ospalý šepot syna, jeho ručka pevně svírající roh přikrývky. Starší, Sofie, už dávno spala ve svém pokoji, ale Lukas dnes nemohl usnout.
— Mami… — zamumlal.
— Jsem tady, zlato, — zašeptala, hladíc ho po vlasech.
Anna opustila dětský pokoj a usmála se. Všechno se zdálo být v pořádku… až do chvíle, kdy na stolku spatřila manželův telefon. Displej svítil. Nová zpráva.
Neplánovala číst. Jen letmo pohlédla.
«Miláčku, slíbil jsi, že přijdeš. Chybíš mi».
Prsty ochladly. Srdce se zastavilo. Další zpráva se objevila sama:
«Koupila jsem to prádlo… Čekám».
Znalas telefonní heslo. Bylo společné, nikdy se neměnilo. Otevřela. Vlna zpráv ji zasáhla jako vlnobití. Fotky. Emoji. Hlasy. Vyznání.
«Jsi nejlepší, co se mi kdy stalo».
Tak jí psal. Někdy dřív. Před dětmi. Před starostmi. Když se na ni díval, jako by byla jeho vesmír.
Anna položila telefon. Neplakala. Jen si sedla vedle něj do postele. Spal, nevěda, že v ní se právě všechno hroutí.
Ráno — snídaně, úsměvy. Pil kávu. Ptala se, kdy se vrátí.
— Pozdě, máme schůzku s partnery, — řekl.
— Samozřejmě, — přikývla, vědíc, že “partneři” — to je Karina.
Večer, když se “zdržel”, Anna vzala opět telefon. Sledovala, pamatovala si. Fotky z restaurací, letovisek. Slova lásky.
A pak — snímek dítěte. Chlapec asi dvouletý.
«Náš malý už dělá první krůčky!»
Svět se zatočil.
Má syna.
Druhá rodina.
A to už více než rok.
Anna nedělala scény. Plánovala. Dělení majetku, ochrana svého podílu, právník. Vše chladně a přesně. Potom — večeře. Bez dětí. Jen víno a dva talíře.
— Co se děje? — podivil se.
— Vím o všem, — klidně řekla. A položila fotografie.
Pokoušel se bránit, popírat.
— Není to tak, jak si myslíš.
— Opravdu? Tak proč máš syna?
Anna položila papíry na stůl.
— Přepsala jsem svůj podíl na rodiče. Odcházíš — odcházíš bez mého vkladu.
Zbledl.
— Nemůžeš…
— Už jsem udělala, — odpověděla a odešla.
Nejdřív bylo děsivé. Byt, pronajatý, prázdný. Peníze docházely. Práce stagnovala. Ale začala malými kroky. Účet na sociálních sítích, návrhy interiérů, nápady. První, kdo se ozval, byla malá kavárna. Pak byt. Pak butikoví hotel. Za půl roku si mohla koupit vlastní bydlení. Bez stínů minulosti.
Nesledovala, co se stalo s Karinou nebo bývalým. Budovala svůj život. Sama. Od nuly. Pro sebe.
A jednoho večera někdo zaklepal na dveře.
Ve dveřích stála mladá, bledá dívka.
— Vy jste Anna?
— Ano.
— Já… jsem jeho žena. Zdá se, že i mě podvádí.
Anna se podívala do jejích očí a pomalu odsunula židli.
— Pojď dál. Povíme si.
Protože někdy by ženy měly držet spolu.
