Můj manžel zmizel během naší první svatební noci. Šla jsem ho hledat a litovala jsem toho…

Ležela jsem na obrovské posteli a čekala na něj. Druhý den po svatbě, a Lukáš ještě nepřišel do mé ložnice. Včera jsem to sváděla na únavu, ale dnes… byla jsem neklidná. Nedá se to, že by mě čekal u sebe?

Oblékla jsem si lehký župan, tiše vyšla na chodbu a plížila se temným domem. Jeho ložnice je trochu dál. Dveře jsou pootevřené. Zastavila jsem se, sbírala odvahu. Udělala jsem krok… a zastavila se.

Světlo lampy vyvádělo ze tmy dvě postavy. On. A ona.

Dívala jsem se, aniž bych dýchala. Mé srdce křičelo: tvůj manžel je s jinou.

Všechno ve mně se sevřelo. Ustoupila jsem. Utekla jsem. Lehce jsem se položila na postel, ale slzy nepřišly. Jen tupá bolest — v těle, v hlavě, v duši. Necítila jsem se jako žena, ale jako prázdné místo.

Lukáše jsem znala od dětství. Bydleli jsme v sousedství. Byl nedosažitelný — krásný, starší, hvězda. Já — obyčejná, z chudé rodiny, vždy ve stínu. Když se objevil v obchodě, kde jsem pracovala, srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

A pak — nabídka. Chladná, jako obchodní dohoda.
— Potřebuji manželku. Bez skandálů. Péče o tebe a tvou matku je na mně. Souhlasíš?

Souhlasila jsem. Chtěla jsem být s ním. Chtěla jsem zachránit mámu. Chtěla jsem sen, i když vypadal podivně.

Zaplatil za léčbu, zorganizoval svatbu, podepsali jsme smlouvu. Ani jsem se do ní pořádně nepodívala — příliš se mi točila hlava.
A teď — je s jinou. Ihned. Bez vysvětlení.

Vyšla jsem na terasu. Léto, vzduch, ticho. Snažila jsem se dýchat. A pak jsem ho uviděla: Lukáš. Stál ve stínu, s cigaretou.

— Sleduješ mě? — zeptal se klidně.

Zvedla jsem k němu oči.

— A ty? Spíš s jinou. Během naší svatby.

Pomalu vydechl kouř, neodpovídal.

— Bylo to ve smlouvě? — pokračovala jsem. — Nebo jsem něco přehlédla?

— Věděla jsi, do čeho jdeš, — odsekl.

— Ne, Lukáši. Věděla jsem, že jsi chladný. Ale nemyslela jsem si, že jsi podlý.

Usmál se.
— Dal jsem ti všechno, co jsi chtěla.

— A na oplátku jsi mě připravil o sebe. Dokonce i o iluze. Víš, to je ta nejhorší věc — když se tvůj sen změní v hanbu.

Otočila jsem se a odešla. Poprvé — doopravdy. Bez strachu, bez pochyb.

Příští ráno jsem si sbalila věci. Odstěhovala jsem se. Práce nebyla, bydlení také ne. Ale pronajala jsem si pokoj, nastoupila jako asistentka designéra do dílny. Den za dnem. Bez světla na konci tunelu — jen s touhou se z toho dostat.

Za několik měsíců jsem spustila stránku, kde jsem sdílela své projekty. Lidé reagovali. Rostla jsem. Za rok jsem měla první smlouvu — interiér pro malý hotel. A pak — druhou, třetí. Koupila jsem si svůj byt. Bez „smluv“, bez podmínek. Jen moje vůle.

A Lukáš? Snažil se mě získat zpátky. Psával. Čekal u dílny. Jednou jsem k němu vyšla.

— Měl jsem pravdu, — řekl.

— Byl jsi krutý. A já už nejsem ta dívka s milujícím pohledem.

Díval se na mě. Jako kdysi. Ale teď — je pozdě.

Už jsem nežila pro něj. Zvolila jsem žít pro sebe.