Nainstaloval kameru, aby nachytal manželku při nevěře. Ale to, co uviděl, změnilo všechno

Marta se změnila.

Nevšiml jsem si toho hned. Nejprve — zpoždění v práci, pak — neustálé šeptané rozhovory, telefon stále s ní, dokonce i ve sprše. A pak… chlad. Mezi námi. Jako by ode mě odcházela krok za krokem.

Snažil jsem se mluvit. „Jen jsem unavená,“ — opakovala. Věřil jsem. Nebo jsem předstíral, že věřím. Dokud jsem jedné noci neprobudil do prázdné postele.

Šel jsem k oknu — seděla v autě před domem. Ve tmě. Sama. A tehdy jsem pochopil: něco skrývá.

Nainstaloval jsem kameru v ložnici. Po pár dnech na záznamu — neznámý muž. Pustila ho dovnitř, jako by ho očekávala. Není to přítel, ani kolega. Kdo to je?

Rozhodl jsem se vše zjistit. Její telefon — prázdný. Vymazané zprávy, jedno neznámé číslo. Volání — jen v noci. Zapsal jsem si číslo.

Později jsem jel za ní. Místo setkání s „kamarádkami“ zastavila u nenápadné budovy. Byla tam dvě hodiny. Pak vyšla sama. Všiml jsem si černého auta, zaparkovaného nedaleko. Nešla k němu. Ale věděla, že tam je.

Vrátil jsem se další ráno. Promluvil jsem si s barmanem. Řekl, že tam byla sama, pila čaj. Nikdo k ní nepřišel. Ale proč na ni čekal? Proč byli tak opatrní?

Večer jsem se jí přímo zeptal. Kde byla. Lhala. Řekl jsem, že vím. Rozčílila se. Pokusila se mě obvinit ze sledování. Mlčel jsem. Bála se. Bylo to znát.

V noci jsem si znovu prohlédl záznam. Udělal jsem snímek jeho obličeje. Jméno se ihned objevilo — Alex Montero. Trestní rejstřík. Podezření z vraždy. Případ uzavřen. Do háje… Co s takovým člověkem dělá?

Znovu jsem jel za ní. Směřovala na hřbitov. S sebou — bílá chryzantéma.

Tam, mezi starými hroby, se s ním setkala. Podal jí krabičku. Přistoupil jsem blíž. Lekla se.

— To není tak, jak si myslíš…

Vyrval jsem krabičku. Fotografie, dopisy. Na jedné — oni dva. Mladí, zamilovaní. Před deseti lety. Sevřel jsem čelisti. Milovala ho. Proč si tedy vzala mě?

Našel jsem Montera. Ukázal jsem mu fotku. Řekl: „Seděl jsem v místo ní. Byla to dohoda. Mlčel jsem, jí nechali být.“ Hlava mi hučela. Seděl, aby ona mohla žít.

— A teď? — zeptal jsem se.
— Nemůže si to odpustit.

— Milovala tě?
— Ano. Ale vybrala si tebe, protože myslela, že se nevrátím.

Přišel jsem domů. Hodil fotku na stůl.
— Dost. Dost lží.

— Kdes to vzal?.. — její hlas se chvěl.
— Stále ho miluješ? — zeptal jsem se.

Neodpověděla. Jen šeptem:
— Nevím…

— Tak si vyber. Buď se s ním už nikdy neuvidíš. Nebo končíme.

Odešla ráno. Bez vysvětlení. Čekal jsem. Všechno uvnitř mě sevřelo. Koho si vybere?

Pozdě večer se vrátila. V ruce — ta krabička. Pomalu ji přede mnou položila.

— Vybrala jsem si tebe.

Podíval jsem se na ni. Na krabičku. Na tvář, na které už nebyla ta dřívější lehkost. Udělala volbu. Ale dokážu teď já?