Dceři už každým dnem čeká porod, ale stále nemůže jít na mateřskou, i když už dávno měla. Nemůže, protože náš zeť už půl roku nemá práci. Říká, že hledá nové místo, ale jak se dá hledat, aby za půl roku nic nenašel? A dcera na sílu chodí do práce, protože musí nějak živit rodinu – nikdo jiný nemůže.
Vzali se před pěti lety, nikoho se neptali, prostě nás postavili před hotovou věc. Se zetěm jsem se seznámila tři dny před svatbou. Na mě žádný dojem neudělal. A bylo pozdě vyjadřovat svůj názor – svatba byla naplánována, vše připraveno.
Nejdřív bydleli v nájemním bytě a později si vzali hypotéku.
Všechno vypadalo dobře. Platili splátky, postupně si zařizovali byt, žili si. I když se samozřejmě museli v mnohém omezovat, aby se s hypotékou vypořádali. Ale dcera mě stále uklidňovala, že takhle žijí všichni.
Já jsem se víc obávala, jak bude mít děti s tou hypotékou. V zetě jsem neměla žádnou důvěru a jak se ukázalo, měla jsem naprostou pravdu. Když dcera oznámila, že čeká dítě, zeť ztratil práci.
Byla jsem zděšená – mají hypotéku, musí z něčeho žít, dcera je těhotná a zeť klidně oznámí, že je bez práce. Říká, že si ještě najde. Klidný, jako by se ho rodinné problémy vůbec netýkaly.
– Přeháníš, – vytkla mi dcera.
– Do mateřské mám ještě pracovat a pracovat, takže peníze zatím budou, neumřeme. A pak už si muž najde práci. Takže nepanikař předčasně. My to zvládneme.
Stará vyprávění, jak se říká, ale nějak tomu nevěřím. Celé těhotenství jsem dceři nosila vitamíny, potraviny a různé léky, které jí předepsali.
Protože jsem věděla, že by sami na to všechno nemuseli mít peníze. Dceřina výplata skoro celá šla na poplatky a hypotéku, na jídlo zbyly jen drobné. A v těhotenství se potřebuje dobře stravovat.
Zeť však i nadále ležel doma, ačkoliv dcera ujišťovala, že chodí na pohovory a hledá práci. Poslouchala jsem tu pohádku půl roku. A nic se neměnilo – pořád hledá a pořád nic.
Ale mně to přijde jako nějaký nesmysl. Jak může mladý zdravý muž za půl roku nenajít vůbec žádnou práci? Nečeká se od něj žádné obrovské sumy, ale něco domů přinést by mohl.
Teď má dcera už každým dnem rodit, ale ona pořád chodí do práce. Vedoucí na ni už koukají podezřívavě a žádají ji, aby šla na mateřskou, aby náhodou neporodila na pracovišti, ale ona nemůže. Kdyby teď odešla na mateřskou, neměli by na splátky hypotéky.
Momentálně o tom mlčím, i když je to pro mě velmi těžké. Mlčím, protože nechci dceru ještě víc rozrušit, přece není hloupá, sama všechno vidí. Ale až porodí, vážně si s ní promluvím. Muž má být v rodině oporou, ne břemenem, které táhne ke dnu. Nechápu, proč má takového muže.
Co si o tom myslíte vy?
Leave a Reply