Ve starém domě na půdě vždy svítilo světlo – jednou se odvážný teenager rozhodl zjistit, kdo tam bydlí

Dům na rohu ulice už dlouho stál opuštěný. S rozbitou střechou, odloupanou barvou a plotem, který na některých místech držel doslova jen na dobré slovo, vypadal jako součást zapomenuté minulosti. Nikdo si nepamatoval, kdo byl posledním obyvatelem, a většina lidí z okolí se mu vyhýbala. Nikdo, kromě Tea.

Theovi bylo čtrnáct a miloval záhady. Obzvláště takové, které dospělí už dávno vzdali. Jednoho dne si všiml zvláštního detailu: večer se na půdě tohoto domu rozsvítilo světlo. Tlumené, jako ze staré lampy, ale stálé. Někdy svítilo jen půl hodiny, jindy skoro až do úsvitu. Ale vždy samo.

Nikdo z okolí nepřiznával, že by do domu vstupoval, a sám Theo se neodvážil jít dovnitř – až jednou večer. Bylo teplé srpnové nebe, které pomalu potemnělo, když se odhodlal jít k bráně. Vrzavá branka povolila a on se ocitl na dvoře.

Dveře do domu byly pootevřené. Uvnitř bylo cítit prach, staré dřevo a něco dalšího – vůni připomínající mátový tabák nebo levanduli. Theo kráčel po vrzajících podlahách a snažil se nedělat hluk. Schodiště na půdu bylo úzké, ale pevné. Skrz trhliny v prknech prosvítalo světlo.

Po vystoupání se zarazil. V malé půdní místnosti stál psací stůl a nad ním visela lampa. Vedle seděla žena. Mohlo jí být kolem sedmdesáti let. Nevypadala, že se bojí, jen se otočila a s lehkým úsměvem se na něj podívala.

„Přišel jsi,“ řekla. „Myslela jsem, že někdo jednou určitě přijde nahoru.“

Theo nevěděl, co na to říct. Cítil, že by se měl bát, ale v té ženě nebylo nic děsivého. Pohybem ruky ho vyzvala, aby se posadil na stoličku u okna.

„Jmenuji se Juliette,“ řekla. „Tento dům patřil mé babičce. Strávila jsem tu dětství. Po její smrti rodiče dům prodali, ale nedávno se opět uvolnil. Pronajala jsem si ho, abych mohla pracovat na jednom projektu. Nikdo nevěděl, že tu jsem, a to se mi líbilo.“

Na stole ležely zápisníky, staré fotografie, tužky. Juliette vyprávěla, že píše knihu o dětství – o tom, jaké bylo toto město před mnoha lety. A půda je její osobní dílna, místo klidu a vzpomínek.

„Proč nerozsvítíte světlo dole?“ zeptal se Theo.

„Nechci, aby mě někdo rušil. Ale teď už to myslím není tak důležité,“ mrkla na něj. „Ty jsi se přeci nebál?“

Zavrtěl hlavou. Poté spolu dlouho mluvili. O tom, jak rychle se mění doba, jak mizí domy a vůně, o tom, jak je důležité uchovat něco pro budoucnost. Před odchodem se Theo zeptal, jestli může někdy přijít znovu. Juliette se jen usmála.

Od té doby chodil často. Někdy jen poslouchal její vyprávění, jindy pomáhal přenášet knihy nebo řadit staré zápisky. A světlo na půdě už nebylo záhadou – stalo se symbolem propojení mezi minulostí a přítomností, mezi dětstvím a moudrostí.

A pokaždé, když Theo procházel kolem starého domu, cítil: někdy na nás ty nejpozoruhodnější objevy čekají za pootevřenými dveřmi, jen když se nebojíme nakouknout.