Na autobusové zastávce čekala na někoho 20 let – ale toho dne si vedle ní sedl muž, který znal její tajemství

Malá autobusová zastávka na konci hlavní ulice vypadala docela obyčejně. Kovový přístřešek, dřevěná lavička, oprýskaná tabule s jízdním řádem. Ale všichni ve městě věděli, že každý den přesně v 17:15 tam sedává žena – žena ve světlém kabátě s černou kabelkou na kolenou. Říkali jí Emma.

Emma tam chodila za každého počasí. V horku držela v ruce malý vějíř, v dešti starý skládací deštník. Okolní život šuměl: auta se střídala, děti rostly, obchody se zavíraly a znovu otevíraly. Ale Emma zůstávala na té lavičce, seděla mlčky, hleděla na cestu, jako by čekala, že se za rohem objeví ten správný autobus. Ale nikdy do žádného nenastoupila.

Jednoho dne do města přijel muž jménem Marten. Před lety tu byl, v dobách mládí, ale pak odešel. Teď se vrátil – jen na pár dní. Procházel ulicemi a všiml si jí. Něco ve způsobu, jak seděla, v klidu, který z ní vyzařoval, se mu zdálo povědomé.

Následující den přišel na zastávku dřív. V 17:15 Emma přišla, jako vždy, pečlivě složila deštník, posadila se na lavičku a položila kabelku na kolena. Marten si přisedl vedle. Minutu mlčeli.

– Promiňte, – řekl tiše, – ale čekáte na někoho?

Emma k němu otočila hlavu. Její oči byly vřelé a trochu unavené.

– Ano, – odpověděla. – Čekám na toho, kdo slíbil, že se vrátí. Před dvaceti lety.

Takovou upřímnost nečekal. Ale cítil, že by měl zůstat.

– A věříte, že by ještě mohl přijet?

– Nečekám na autobus, – usmála se jemně. – Čekám na okamžik. Dohodli jsme se, že se tu setkáme. Pokud se jednoho dne rozhodne vrátit, budu na svém místě.

Marten zmlkl. Srdce mu bušilo. Uvědomil si, na koho čeká. Byl to jeho bratr – Jules, se kterým spolu kdysi odešli za mlada dobývat velká města. Jules často psal, ale pak jeho dopisy začaly slábnout, až ustaly úplně. Vždycky mluvil o dívce jménem Emma, na kterou zapomene celý svět, ale on ne.

– Znal jsem ho, – řekl Marten. – Jules… byl můj bratr.

Emma nezměnila výraz. Jen přikývla.

– Tušila jsem to. Máte podobné oči.

Seděli dlouho. Kolem projížděly autobusy, občas kolem prošli lidé a vrhali pohledy, ale nikdo je nerušil. Marten jí vyprávěl, že Jules žije, ale už dlouho v jiné zemi. Má rodinu. Nepsal, protože nevěděl, jak vysvětlit, proč se nevrátil.

Emma mlčky naslouchala. Pak řekla:

– Nečekala jsem, abych se s ním setkala. Čekala jsem, abych nezapomněla, jak odešel. A to jsem potřebovala.

Od té doby už nepřicházela každý den. Občas – v pátek. Občas – na jaře. Ale na lavičce teď bývali vždy dva. Protože vzpomínky – to není samota. Je to klidná víra, kterou lze sdílet.