Starší muž nechával bonbóny na dětském hřišti, ale nikdo nevěděl proč – dokud nevyprávěl svůj příběh

Každé ráno se u pískoviště na starém dětském hřišti objevoval malý balíček. Uvnitř byly bonbóny — karamelky, lízátka, čokoládky. Ležely tam úhledně zabalené v čistém papíru a nikdy nebyly stejné. Děti už si zvykly: „kouzelné“ sladkosti se objevují kolem deváté. Rodiče zpočátku váhali, ale pak si všimli, že bonbóny jsou vždy čerstvé, obaly neporušené a děti po nich šťastné.

Jednoho dne se maminka jménem Kristýna rozhodla zjistit, kdo za tím stojí. Přišla dřív než obvykle a uviděla, jak k hřišti pomalu kráčí starší muž. Opíral se o hůl a byl oblečený do elegantního saka, i když bylo horké léto. Jmenoval se pan Harris. Položil balíček na lavičku a chystal se odejít, když si všiml Kristýny.

Kristýna však neudělala žádné prudké pohyby.

— To vy tady necháváte ty sladkosti?

Přikývl.

— Omlouvám se, jestli jsem někoho vyděsil. Jen… je to můj zvyk.

Kristýna si sedla vedle něj. Ticho mezi nimi bylo příjemné.

— Chcete, abych vám to vysvětlil? — zeptal se po chvíli.

Kristýna přikývla.

— Byl jsem učitelem, než jsem začal pracovat na úřadě. Pak přišly roky různých míst, služebních cest, jiná města. A když jsem se vrátil, byl tady už park. A hřiště. A pokaždé, když jsem tudy šel, vzpomněl jsem si na jednu holčičku. Jmenovala se Ellie.

Usmál se, zadíval se směrem k houpačkám.

— Bylo jí osm. Bydlela blízko. Každý den po škole za mnou chodívala do třídy — ne proto, že by musela. Prostě jen ráda mluvila. O knížkách, kočkách, o životě. Její rodina se odstěhovala a já o ní už nikdy nic neslyšel. Ale její hlas — ten mám v uších dodnes.

Vytáhl z kapsy starou, vybledlou fotografii. Byla na ní dívka s pihami a copánky.

— Jednou mi řekla: „Vždycky vás poznám podle bonbónů. Ty vaše nejsou stejné, jako mají ostatní.“ Tenkrát jsem nosil v kapse skořicové karamelky. A teď každý den jednu z nich dám sem. Protože co když přijde někdo jiný. Někdo, kdo potřebuje laskavé gesto.

Kristýna mlčela. A pak se zeptala:

— A přišlo už takových „nějakých“ hodně?

Pan Harris pokrčil rameny:

— Nevím. Nekontroluju to. Hlavní je, že je tam nechávám. Zbytek už zařídí život.

Od toho dne mu děti začaly psát vzkazy. „Děkuju za bonbón!“, „Dneska jsem dostal jedničku“, „Jste hodný“. Skládal je doma do krabice. A to hřiště už nebylo jen místo na hraní — stalo se místem, kde žije paměť a laskavost.

Protože někdy stačí jedna karamelová vzpomínka, aby zahřála několik srdcí najednou.