Osamělý rybář každý večer nechával na molu kousek chleba – to, co jednou uviděl, změnilo jeho život

Staré molo na okraji rybářského městečka už bylo dávno zchátralé. Desky skřípaly pod nohama a zrezivělé lampy jen slabě blikaly v houstnoucím soumraku. Každý večer, přesně ve stejnou dobu, tam přicházel Henri – mlčenlivý rybář, kterého znali všichni, ale málokdo s ním mluvil. Žil sám, jeho loď byla stará a sítě ne zrovna pevné. Ale jedno zůstávalo neměnné: než opustil molo, vždy položil na okraj desky kousek chleba.

Nikdo nevěděl, proč to dělá. Někteří říkali, že je to starý zvyk, jiní, že tím krmí racky. Ale sám Henri to nikdy nevysvětloval. Prostě nechal chleba a odešel do tmy.

Tak to šlo roky, dokud se jednoho dne vše nezměnilo.

Tehdy večer Henri znovu přišel na molo, jako obvykle. Moře bylo klidné, vlny líně šplouchaly kolem pilířů. Položil chleba na obvyklé místo a chtěl odejít, když si najednou všiml pohybu ve vodě. Něco temného se mihlo mezi deskami a pak ji uviděl – malou holčičku s obrovskýma, vystrašenýma očima. Seděla na spodní platformě mola, třásla se chladem a krčila se do klubíčka.

Henri zkameněl. Holčička vypadala hubeně, její oblečení bylo mokré a špinavé. Netušil, odkud se vzala a jak dlouho tam byla, ale jedno bylo jasné – potřebovala pomoc.

– Jsi tu sama? – zeptal se tiše.

Holčička přikývla. Podívala se na kousek chleba, který právě položil, ale ani se nepohnula. Henri si opatrně klekl a posunul jídlo blíž k ní. Dlouho na něj hleděla a pak chléb popadla a začala hladově jíst.

Tu noc nešel domů sám. Přivedl holčičku k sobě, dal jí suché oblečení a nabídl jí teplý čaj. Skoro nemluvila, ale z útržků jejích slov pochopil, že její matka už dávno zemřela a otec byl rybář, který jednoho dne odplul na moře a už se nevrátil. Od té doby žila, jak jen mohla – ukrývala se, hledala jídlo, bála se lidí. A celou tu dobu někdo nechával chleba na molu…

Henri pocítil, jak se v jeho hrudi probudilo teplo. Po celou tu dobu si myslel, že jen krmí racky nebo vzdává úctu minulosti. Ale ve skutečnosti zachraňoval. Někdo byl tam, ve tmě, někdo čekal a doufal, že zítra se zase objeví kousek chleba.

Od té doby už v domečku na břehu nesvítil jen osamělý plamének světla. Henri měl teď důvod vracet se domů nejen s úlovkem, ale i s úsměvem. A každý večer, když vyšel k molu, už chleba nenechával – držel malou ruku ve své.