Na opuštěné stanici někdo každou noc rozdělává oheň: místní se rozhodli zjistit, kdo se tam ukrývá
Staré železniční nádraží už dlouho zelo prázdnotou. Vlaky tady nezastavovaly více než deset let, a koleje zarostly trávou. Ve dne to místo působilo jen opuštěně, ale v noci jako by ožívalo. V oknech hlavní budovy se objevovalo tlumené světlo a někdo zapaloval oheň nedaleko nástupiště. Opakovalo se to den co den, a brzy vesničané začali spekulovat, kdo by tam mohl žít. Někteří mluvili o tulácích, jiní o uprchlících, ale nikdo neměl odvahu se přiblížit, aby zjistil pravdu.
Jednoho dne se několik mužů rozhodlo zjistit, co se děje. Vyzbrojeni baterkami a teplými bundami si počkali na noc a vyrazili k nádraží. Když se přiblížili, spatřili siluetu sedící u ohně. Byl to muž v obnošeném oblečení, s šedivými vlasy a hlubokými vráskami ve tváři. Nebál se, ani se nepokoušel schovat – jen zvedl oči a tiše řekl: “Přišli jste zjistit, co tady dělám?”
Jmenoval se Marcel. Vyprávěl, že kdysi na tomto nádraží pracoval, byl jeho přednostou. Tohle nádraží bylo jeho domovem, jeho životem. Ten den, kdy oznámili uzavření trati, ztratil nejen svou práci, ale i místo, které miloval. Odešel, ale o pár let později se vrátil – nemohl opustit stanici v opuštěnosti. “Čeká na mě,” řekl, “a já ji nemůžu opustit.”
Místní ho poslouchali v tichosti. Marcelův příběh je dojal. Nepožadoval pomoc, nestěžoval si. Prostě žil tak, jak sám považoval za správné, věrný své minulosti.
Zima v těchto končinách byla krutá. Lidé se báli, že Marcel nepřečká mrazy. Začali mu nosit nejen jídlo, ale také dřevo, které nechávali na kraji nástupiště. Neodmítal, ale jen poděkoval lehkým kývnutím. Avšak jednoho dne, když vesnici zasáhla silná vánice, se oheň na stanici nerozhořel. Dva dny po sobě místní neviděli obvyklé světlo ohně, a začala je přepadat úzkost. Skupinka lidí se vydala k nádraží.
Našli Marcela v malém pokoji uvnitř budovy. Ležel na staré lavičce, přikrytý tenkou dekou. Oheň v železném sudu dávno vyhasl. Byl naživu, ale sotva mohl mluvit. Jeho ruce se třásly zimou, dech byl slabý. Muži ho opatrně zvedli a odnesli do vesnice.
Několik dní se zotavoval. Vesnické ženy o něj pečovaly, krmily ho horkou polévkou. Když mohl znovu mluvit, požádal je jen o jedno: “Prosím, vraťte mě na stanici.” Nikdo se neodvážil odporovat. Jakmile byl dostatečně silný, doprovodili ho zpět. Ale od té doby se všechno změnilo – lidé mu nedovolili zůstat samotný. Každý den přišel někdo, aby se ujistil, že je v pořádku.
Jaro přineslo teplé větry. Marcel vypadal silnější, ale v jeho očích se stále skrývala únava. Čím dál méně vycházel k ohni, a stále častěji seděl u okna, dívaje se na koleje, které nikam nevedly. Jednoho rána se oheň opět nerozhořel. Vesničané se vydali na stanici a našli ho tam, kde sedával každou noc – u okna, s nepatrným úsměvem na tváři. Odešel tiše, na svém rodném místě, které nikdy nedokázal opustit.
Od té doby oheň na stanici hoří každou noc. Nyní ho rozdělávají místní obyvatelé, aby památka na Marcela nikdy nezmizela. Už pro ně nebyl jen starcem žijícím v opuštěné budově. Stal se symbolem věrnosti a lásky k místu, které pro někoho mohlo znamenat celý život.
