Stařec žil v polorozpadlém domě, odmítal odejít – čekal na návrat přítele, který zmizel před mnoha lety

Dům stál na kraji vesnice, nakřivo, s rozbitými okny a střechou, která už ztratila svou pevnost. Vesničané nejednou nabízeli starému Henri přestěhování – ke svým příbuzným, do útulku, kamkoliv, jen aby nezůstal sám v této studené, větrem profukované chatrči. Ale vždy odmítal. “Vrátí se, a já musím být tady,” – říkal a v jeho hlase nebylo ani stínu pochybností.

Henri žil mnoho let sám, ale kdysi měl přítele – psa jménem Bastian. Našli se čirou náhodou. Před mnoha lety, jednoho zimního dne, zaslechl Henri slabé zakňučení pod verandou. Tam, ve sněhu, stočený do klubíčka, ležel malý štěně – třesoucí se, hladový, s očima plnými strachu. Henri ho vzal domů, nakrmil, zahřál, a od té doby se stali nerozlučnou dvojicí. Bastian nebyl jen pes – byl smyslem života pro člověka, kterého už nikdo nečekal ani nehledal.

Léta ubíhala a Bastian zůstával vždy po Henriho boku. Doprovázel ho do obchodu, čekal u verandy, když se Henri vracel od sousedů, a večer si lehl k jeho nohám, naslouchaje tichému hlasu svého pána. Ale jednoho dne, v létě, pes odešel – a už se nevrátil. Henri ho hledal všude. Ptával se lidí, procházel sousední vesnice, nechával jídlo u domu, doufaje, že Bastian najde cestu zpět. Ale pes jako by zmizel do neznáma.

Od té doby uplynulo mnoho let, ale Henri nikdy neztratil naději. Odmítal opustit domov, protože věřil, že jednoho dne se Bastian vrátí – unavený, zestárlý, ale přece najde cestu zpět. A tehdy ho bude Henri čekat na prahu svého domu, jako všechny ty dlouhé roky.

Sousedé ho přestali přemlouvat, aby odešel. Nosili mu jídlo, pomáhali, jak mohli, ale už ho nikdo nechtěl přesvědčit. Henri se stal součástí tohoto místa – stejně starý jako jeho dům, stejně neochvějný jako jeho víra.

Roky se na něm podepsaly. Zimy pro něj byly čím dál těžší, ale držel se. Jednoho dne, kdy byly mrazy obzvlášť ostré, pomalu vyšel na práh, rozhlédl se po ulici a na okamžik měl pocit, že v dálce vidí tmavou postavu – siluetu toho, na koho tak dlouho čekal. Zamrkal a obraz zmizel. Sníh tiše padal a všechno zakrýval bílým závojem. Henri se poprvé po dlouhé době usmál. Nebál se, protože věděl: měl pravdu, čekal správně.

O několik dní později ho sousedé našli sedícího na prahu domu. Oči měl zavřené, tvář klidnou. V rukou držel starý, opotřebovaný kožený obojek – ten, který kdysi patřil Bastianovi.

Henri nikdy svůj dům neopustil. Ale možná v jiném světě, kde není čas ani vzdálenosti, se přece jen znovu setkal se svým přítelem. Tam, kde zimy nejsou chladné, kde kroky už nezní prázdným domem, a kde starý přítel vždy radostně čeká na prahu, aby ho přivítal.