Utratila jsem peníze, které jsem šetřila na maturitní šaty, abych pomohla bezdomovci. A následující den se objevil na mém maturitním večírku s drahým dárkem

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. V rukou jsem pevně svírala obálku s penězi – ty, které máma a babička tak dlouho šetřily na mé maturitní šaty. Už jsem věděla, které si vyberu: jemně růžové, vzdušné, jako z pohádky. V těch šatech se konečně budu cítit jako princezna.

Autobus plul ulicemi a já snila o nadcházejícím večeru. Zdálo se, že nic nemůže zkazit tento den. Ale když autobus zastavil a já vystoupila, mou pozornost přitáhl ruch u zastávky.

Tam seděl muž – ne starý, ale unavený, v ošuntělé bundě. Vedle něj ležel kufr, ze kterého trčelo opotřebované oblečení. Bezradně se rozhlížel kolem sebe, jako by nevěděl, co dělat.

— Slečno, promiňte, mohla byste na chvíli?

Zastavila jsem se. Nevypadal jako obyčejný žebrák. V očích nebyla drzost ani chytrost, jen únava a… jakási beznaděj.

— Je mi moc trapné prosit, ale ocitl jsem se v obtížné situaci. Ukradli mi peněženku s penězi a doklady. Potřebuji se dostat domů, ale zůstal jsem bez ničeho…

Zamrzla jsem. Každé slovo se mi vrylo do hlavy. Srdce divoce bilo. Mohl lhát. Mohl využívat cizího slitování. Ale něco v jeho hlase a pohledu mě nedovolilo otočit se zády.

V rukou jsem měla obálku. Tu stejnou.

„Šaty nebo pomoc?“ — ta otázka mi probleskla hlavou za sekundu.

Věděla jsem, že máma bude vzteklá a babička zklamaná. Věděla jsem, že na maturitním plese budu muset obléci něco starého, ne to, o čem jsem snila.

Ale podala jsem mu obálku.

— Není tu mnoho, ale mělo by vám to stačit.

Zůstal stát, ohromený.

— Vy… Vy to myslíte vážně?

Přikývla jsem a bez čekání na vděčnost se otočila a šla pryč.

Snažila jsem se vypadat vesele, ale uvnitř mě bylo smutno. Moje spolužačky se točily v nových šatech, diskutovaly o účesech a líčení. A já stála v skromném oblečení, které jsem našla ve skříni.

Ale když začal večer, přišel ke mně číšník a předal mi malý lístek.

„Děkuji za dobré srdce. Podívej se za sebe“.

Otočila jsem se.

U vchodu do sálu stál on – ten samý muž, kterému jsem včera pomohla. Jen teď vypadal úplně jinak: upravený, v dobrém obleku, sebevědomý. V rukou držel krabici, přivázanou stuhou.

Přistoupil blíž a podal mi ji.

— To je pro tebe.

Otevřela jsem krabici… a zalapala jsem po dechu.

Uvnitř ležely nádherné šaty. Jemně růžové, přesně ty, které jsem chtěla.

— Ale… Jak?

Usmál se.

— Ani ses nezeptala, kdo jsem.

Nic jsem nechápala.

— Opravdu mi ukradli peněženku, ale nejsem chudý člověk. Pomohla jsi mi, aniž bys to věděla. A teď chci, aby tvůj maturitní ples byl takový, jaký sis ho vysnila.

Dívala jsem se na něj, nevěřila jsem svým očím.

Rozhodla jsem se srdcem, aniž bych věděla, jak to skončí. A osud mi za to nadělil více, než jsem si mohla představit.