Starý farmář každý večer prostírá stůl pro tři… ale hosté, na které čeká, nikdy nepřicházejí

Každý večer v malém farmářském domě na okraji vesnice je prostřený stůl. Obyčejný ubrus, jednoduchý bílý servis, kousek čerstvého chleba a velký talíř horké polévky. Na první pohled to vypadá jako večeře každého starého člověka, který žije poklidným, osamělým životem. Ale jedna věc tuto večeři odlišuje od stovek ostatních – na stole nikdy nestojí jen jeden příbor, ale tři.

Louis, šedovlasý farmář, už mnoho let žije jednotvárným, ale smysluplným životem. Vstává s prvními paprsky slunce, vychází na dvůr, krmí slepice, kontroluje výběh s kravami, dlouho se dívá na oblohu, jako by na něco vzpomínal. A večer, když farma utichne, prostírá na tři.

Ve vesnici ho dobře znají a na tento zvláštní rituál si už zvykli. Sousedé tiše procházejí kolem jeho domu a respektují jeho zvyky, i když mnozí už viděli jeho postavu rýsující se v okně – Louis sedí u stolu a tiše hovoří, jako by ho někdo poslouchal.

Jenže nikdo už ho neposlouchá.

Před mnoha lety měl Louis dva syny – Thierryho a Paula. Vyrůstali na této farmě, pomáhali otci od rána do večera, bosí běhali po polích, lezli si na seno ve stodole. Byl to šťastný, byť náročný život. Ale v roce, kdy mladšímu bylo osmnáct, přišel povolávací rozkaz. A pak – i druhý, pro staršího.

Odešli do války.

Louis do poslední chvíle nevěřil, že mu mohou vzít syny. Stál na prahu svého domu, když odcházeli k nádraží, a snažil si zapamatovat jejich tváře – sluneční odlesk v jejich očích, napjaté úsměvy, které skrývaly strach. Slíbili, že se vrátí. Přísahali, že všechno bude v pořádku.

Ale válka málokdy dodrží slib.

Za půl roku přišel první dopis. Pak druhý. A potom – ticho.

Když pošťák konečně přinesl dva zapečetěné obálky, Louis je nedokázal hned otevřít. Držel je v rukou, cítil, jak se mu třesou prsty, jako by jeho tělo samo vědělo, co je uvnitř napsáno.

Nevrátí se.

Sousedé říkají, že Louis se po tom velmi změnil. Několik dní nevycházel z domu, a když se objevil na prahu, vypadal o deset let starší. Pokračoval v práci, dál se staral o farmu, ale jeho oči už nezářily tím teplým jasem jako tehdy, když se po dvoře rozbíhali jeho synové.

A o týden později se rozkřiklo, že Louis stále prostírá na stůl tři příbory.

– Nesmířil se s tím, – špitali si sousedé. – Myslí si, že jednoho dne přijdou.

Uplynuly roky, ale nic se nezměnilo. Každý večer Louis prostírá na tři. Posune židli pro Thierryho, připraví talíř pro Paula. Někdy vezme lžíci a předstírá, že také jedí, že sedí vedle něj, žertují, vyprávějí příběhy, smějí se nad únavnými všedními dny.

– To je jen zvyk, – říká těm, kteří se ptají.

Ale všichni vědí – není to zvyk. Je to naděje.

Občas Louis po večeři vyjde na dvůr a dívá se směrem ke staré cestě, která vede do vesnice. Možná někde v hloubi duše stále čeká, že jednoho dne tou cestou přijdou dvě známé postavy. Možná chápe, že je to nemožné, ale tehdy slíbili, že se vrátí.

A dokud čeká, bude dávat tři příbory. Protože pro něj tu stále jsou. A možná je v tom něco opravdu světla – v této víře, v tomto tichém rozhovoru se stíny minulosti.

Protože vzpomínky – právě ty činí milované nesmrtelnými.