Starý pes sedí na lavičce před nemocnicí: čeká na svou paní, která se už nevrátí

Personál městské nemocnice si na něj zvykl. Starý labrador se šedivou tlamou a smutnýma očima se každé ráno přesně v devět objevoval u hlavního vchodu a usazoval se na lavičce. Nikdo jej neodháněl — všichni znali příběh Rexe.

Sestřička Sofie si poprvé psa všimla před třemi týdny. Toho dne přivezli Marii — dvaasedmdesátiletou ženu s rozsáhlým infarktem. Rex běžel za sanitkou, ale do nemocnice jej samozřejmě nepustili. Lehl si ke dveřím a nehnul se z místa, odmítal jídlo i vodu.
«Nemá nikoho jiného než mě,» — stihla říct Marie lékařům, než ji odvezli na jednotku intenzivní péče. «Čekal na mě před nemocnicí, když jsem měla zlomenou nohu. Čekal u dveří školy, když jsem pracovala jako učitelka. A teď… čeká znovu.»
Marie druhou noc nepřežila. Rex ale neodešel.

Nejprve se ostraha pokoušela odvést psa do útulku, ale Rex se s neoblomnou vytrvalostí věrných bytostí vždy vrátil. Personál mu proto vyhradil místo na lavičce, kde dříve sedávala Marie, když čekala na svůj termín v poliklinice.
Každý den Rex přicházel a díval se na dveře. Lidé v bílých pláštích mu nosili misky s vodou a jídlem. Sofie dokonce přinesla z domova starou deku, kterou mu rozložila na lavičku — přece jen byl podzim a rána už byla chladná.
Děti, které chodily navštěvovat příbuzné, se zastavovaly, aby pohladily «nemocničního psa». Rex trpělivě snášel jejich doteky, ale nikdy nezavrtěl ocasem. V jeho očích bylo pořád to stejné očekávání, které se den po dni měnilo v tichý smutek.
Jednoho dne se doktor Lukáš zdržel po službě. Když vyšel z nemocnice, viděl Rexe, jak nehybně leží pod lijákem. Deka byla dávno promočená, ale pes neodcházel.

Něco v lékařově srdci se pohnulo. Viděl už tolik bolesti a ztrát. Přišel blíž a posadil se vedle psa. Rex zvedl hlavu a podíval se na něj pohledem, v němž bylo tolik porozumění, až se mu stáhlo srdce.

«Víš,» — řekl tiše Lukáš, — «někdy je nejtěžší přestat čekat.»
Druhý den ráno už Rex nepřišel. Sofie a ostatní zdravotní sestry se začaly obávat, vyptávaly se strážných a lékařů. Nikdo starého labradora neviděl.

O týden později se na nástěnce v nemocniční hale objevila fotografie: doktor Lukáš, jeho malá dcerka Ema a Rex, jak odpočívají u krbu. Pod fotografií byl krátký text: «Někdy je nutné otočit stránku starého příběhu, abychom mohli začít nový. Děkujeme, že jste se o něj starali.»

Od té doby se v nemocnici mnohé změnilo, ale příběh psa, který čekal u dveří, zůstal. Vypráví ho novým zaměstnancům, návštěvníkům i pacientům, kterým je obzvlášť těžko.

Doktor Lukáš občas přivádí Rexe s sebou, když navštěvuje vážně nemocné pacienty. Starší lidé hladí jeho prošedivělou tlamu a v jejich očích se objevuje něco, co nemocničním zdem často chybí — naděje. Naděje, že i po té největší ztrátě lze najít novou cestu domů.