Dobrovolník na lodi plul mezi zaplavenými ulicemi celou noc, aby nakrmil opuštěná zvířata

Večerní šero se sneslo na město překvapivě rychle, jako temná přikrývka, která zakryla prázdné domy a po ulicích rozházené smetí. Ale žádná přikrývka nemohla skrýt to, co se dělo pod hladinou burácející vody: rozlitá řeka pohltila celé čtvrti, kdesi zůstaly osamělé pouliční lampy tonoucí v kalném proudu a kdesi na střechách a balkónech žalostně kňučeli opuštění zvířata. Město potřebovalo pomoc, ale ne všichni se odvážili v noci vyrazit do této nepřátelské vodní říše.

Nicméně Lukáš, třicetiletý dobrovolník s neskrývaným odhodláním v očích, byl připraven udělat nemožné. Věděl, že na zaplavených ulicích zůstala toulavá i domácí zvířata, která ve spěchu evakuace nemohli nebo nechtěli odvézt jejich majitelé. Sám kdysi prožil podobnou katastrofu v dětství a nikdy nemohl zapomenout, jak záchranáři vynášeli z jeho zatopeného domu jeho kočku. Od té doby si slíbil: pokud někdy vznikne nebezpečí, pokusí se podat pomocnou ruku těm, kterým chyběla lidská dobrota.

Ten večer, navzdory únavě po dlouhých záchranných pracích přes den, Lukáš spustil na vodu malou člun s motorem a zásobami mnoha balíčky s krmivem a léky. Odmítl spánek, rozhodnutý strávit celou noc hledáním opuštěných zvířat. Ve světle chvějící se lucerny umístěné na přídi člunu Lukáš pomalu plul podél zaplavených budov, naslouchajíc každému zvuku. Každý tlumený štěkot nebo žalostné mňoukání ožívaly v jeho nitru horkou vlnou soucitu.

Na první křižovatce, kde kdysi stálo bistro, Lukáš zaznamenal psa, který stál na úzkém betonovém výstupku, trčícím z vody. Pes byl promočený až na kost, třásl se a těžce vydával hlas. Šťastný, že ho neprojel, dobrovolník přistoupil blíže a podal zvířeti kousek chleba a suché krmivo. Pes se hltavě pustil do jídla a vypadal tak vychrtlý, že Lukášovi bylo téměř nesnesitelně těžké se na něj dívat. Když se pes najedl, s potácením se těžce přelezl do člunu, jakoby říkal: „Věřím ti“.

Po pár hodinách, podél prázdného bulváru, Lukáš uslyšel prodloužené mňoukání. U autobusové zastávky osvětlené měsíčním svitem spatřil pohyb a rozhodl se ho prozkoumat. Ukázalo se, že tam seděla kočka, přitisknutá ke svým dvěma koťatům. Voda už se přibližovala k jejich tlapkám a brzy by bylo příliš pozdě. Ucítila cizího člověka, kočka zasyčela, postavila se na ochranu mláďat, ale jakmile Lukáš ukázal balíčky s krmivem, oslabila svou obranu. Tak, opatrně a pomalu, se mu podařilo přemístit matku kočku a koťata do člunu, zabalit mláďata do deky, aby je ochránil před lezavým větrem.

Čím hlouběji se Lukáš dostával do zatopených ulic, tím zjevnější v jeho srdci rostl pocit hořkosti: domy stály prázdné, jako ulity bez perel. Obyvatelé je ve spěchu opustili, zachraňujíce sebe a blízké, ale často zapomínající na ty, kdo byli němými členy rodiny. Cestou Lukáš opakovaně nacházel zvířata zaskočená pohromou: na balkoně starého pětipatrového domu, nebo v polorozpadlé garáži. Některá byla pokousána, zraněna nebo vychrtlý. Podával krmivo, ukládal je na teplé deky, jak mu to umožňovala kapacita člunu. Sám cítil, jak síly odcházejí, – celou noc nezavřel oči, jednaje pouze na čistém nadšení.

K blížícímu se rozbřesku se dobrovolník dostal na okraj města, kde byla voda o něco menší a jeho člun nečekaně uvízl v troskách pouličních konstrukcí. Motor zhasl a kolem stála hrobová ticha. Spolu se psem a několika kočkami na palubě Lukáš vyvinul veškeré úsilí, aby loď osvobodili. Po několika minutách zoufalých tahů se mu to podařilo, člun se znovu rozjel, zamířil směrem k dočasnému útočišti, které záchranáři vytvořili nedaleko zachovalé dálnice.

Když první sluneční paprsky dotkly horizontu, Lukáš konečně přistál u břehu. Mezi těmi, kdo ho uvítali, byla i dívka jménem Emí, veterinářka, která s obdivem sledovala, jak jedno zvíře za druhým vyskočilo z člunu. Pes, kterého vytáhl z betonového výstupku, už volně vrtěl ocasem, jako by rozuměl, že teď bude vše dobré. Kočka přitiskla koťata k sobě, nepouštějíc je z objetí deky. Všichni se dívali na Lukáše s vděčností, i když ji nemohli vyjádřit slovy.

Lukáš, potácený únavou, s úlevou klesl na kolena přímo na vlhkou zem. Pocítil, jak mu na ramena položí ruka jednoho ze záchranářů, který tiše řekl: „Dokázal jsi nemožné.“ A Lukáš, cítící se v nitru hřejivé vlně emocí, hleděl na tato unavená zvířata a myslel si: „Nic není nemožné, když víš, za co bojuješ.“

Někdy se jen jeden člověk, který se odváží postavit cizí život nad vlastní pohodlnou noc, může stát záchranným stéblem pro desítky bezbranných bytostí. A ta noc, strávená na křehkém člunu mezi zaplavenými ulicemi, zůstala navždy v paměti jako živý důkaz: jednoduchá lidskost a laskavost mohou osvětlit i tu nejhlubší tmu.