Musela jsem vyhodit svou vlastní matku z domu. Prostě jsem už nedokázala snášet její chování

Když jsem byla malá, maminka pro mě byla celý svět. Vždycky jsem si myslela, že máme ten nejteplejší vztah. Pečovala o mě, ukládala mě ke spánku, četla pohádky, pletla mi copánky před školou. Zdálo se mi, že to tak bude navždy.

Ale s postupem věku jsem si začala všímat, že její péče občas přerůstala v něco nezdravého. Kontrolovala každou část mého života: co jím, s kým se přátelím, jaké věci nosím. Jakmile jsem ji jen trochu neposlechla, vypukl skandál.

— Celý život jsem ti věnovala! A ty… — často křičela, když jsem se odvážila vyjádřit svůj názor.

S věkem se to jen zhoršovalo. Dospěla jsem, vdala se, já a můj manžel jsme měli syna. Ale maminka nechtěla uznat, že už nejsem dítě. Přicházela k nám bez ohlášení, dopřávala si volnost v mé kuchyni, dávala pokyny mému manželovi.

— On drží dítě špatně! — rozhořčila se. — A ty ani neumíš vařit, jak můžeš krmit manžela takovým jídlem?

Snažila jsem se jí jemně vysvětlit, že teď mám vlastní rodinu, ale neposlouchala.

— To je můj dům! — opakovala.

A skutečně, dům byl její. Žili jsme v bytě, který zdědila po babičce, a to jí dávalo pocit úplné moci.

Ale moje trpělivost jednoho dne skončila.

Jednoho dne jsem přišla z práce, unavená, ale spokojená: dostala jsem povýšení. Chtěla jsem to říct svému muži, oslavovat, ale doma na mě čekala noční můra.

Maminka seděla v obývacím pokoji a naproti ní — můj plačící syn.

— Co se stalo? — přiběhla jsem k němu.

— Babička říkala, že jsi špatná matka… že bych s ní byl lepší, — říkal se slzami v očích.

Cítila jsem, jak se ve mně něco trhá.

— Už jsi zašla příliš daleko, maminko! — můj hlas se třásl vztekem.

Pokrčila rameny:

— Jen jsem řekla pravdu. Pořád jsi v práci, a dítě vyrůstá bez pozornosti. Jaká jsi to rodička?

— Jaká? — zopakovala jsem otázku. — A ty, když jsi mě bila opaskem za každou maličkost, byla jsi dobrá matka? Když jsi mě nutila žít tak, jak chceš ty?

Poprvé v životě jsem ji viděla zmatenou.

— Jsi nevděčná! — procedila skrze zuby, ale její hlas už nezněl tak jistě.

Vydechla jsem a řekla to hlavní:

— Už tě v tomto domě nepotřebujeme. Odejdi.

Maminka vstala, práskla dveřmi, ale už se nevrátila.

První dobu to pro mě bylo těžké. Měla jsem pocit viny, prázdnoty. Ale pak přišla úleva. Dům se zklidnil. My s manželem jsme konečně cítili, že jsme pány svého vlastního prostoru.

A maminka… Našla si místo, kde žít. Občas se snaží obnovit kontakt, ale už nejsem ta holčička, se kterou si mohla manipulovat. Teď já sama rozhodnu, koho pustím do svého života.