Jednou ležela živá fenka na mokrém sněhu nedaleko od chrámu, ale farníci kolem ní jen procházeli

Pes ležel nedaleko starého kamenného chrámu, stočený do klubíčka na úpatí schodů. Její dech byl slabý a oči matně sledovaly kolemjdoucí. Lidé vycházeli po bohoslužbě, pospíchali za svými úkoly a nikdo se nezastavil, aby se na zvíře podíval.

Ten den bylo obzvlášť chladno. Mokrá sněhová vrstva se mísila s blátem a pronikala skrz její tenkou srst. Pes se třásl, ale nepohnul se, jako by se smířil se svým osudem. Její kdysi bílá srst byla pokryta skvrnami od bláta a na boku měla čerstvou ránu. Zdálo se, že čeká… ale na co?

Uplynuly minuty, hodiny. Zavřela oči, ztrácela síly, až uslyšela tichý hlas:

— Chudáčku… jsi naživu?

Nad ní se sklonila mladá žena s dlouhou šálou, která jí kryla tvář před větrem. Jmenovala se Anna. Zastavila se, když si všimla nehybného těla psa, na rozdíl od desítek jiných lidí, kteří šli kolem. Žena se opatrně dotkla mokré srsti, a pes slabě zakňučel, jako by odpovídal.

Anna se rozhlédla. Lidé dál procházeli, nikdo se nezajímal o osud bezdomovce. Rozhodně sundala svůj teplý šál a něžně ho přikryla psem.

— Vyčkej, miláčku, pomůžu ti,— zašeptala.

Bez váhání Anna vytáhla telefon a zavolala do veterinární kliniky. Hlas na druhé straně linky oznámil, že nejbližší auto dorazí až za hodinu. Ale pes neměl tu hodinu.

— Dobře, přivezu ji sama,— řekla rozhodně.

Vlastně nevěděla, odkud se v ní vzala ta rozhodnost. Nikdy předtím neměla domácí zvířata a od dětství se bála psů. Ale něco v ní říkalo: nemůžeš teď projít kolem.

Když zvedla oslabené tělo, cítila, jak pes tiše zakňučel a ještě více se k ní přitulil. Byl to projev důvěry. Opatrně ji nesla ke svému autu, v duchu se modlila, aby nepřišla pozdě.

Cesta do kliniky se zdála být věčností. Veterinář, starší muž s vlídnýma očima, zvíře rychle prohlédl.

— Je vyčerpaná, má ránu na boku. Ale bude žít,— řekl a udělal injekci. — Je dobře, že jste ji přivezla. Ještě pár hodin a už by ji nebylo možno zachránit.

Anna s úlevou vydechla. Podívala se na psa, který teď ležel na teplém stole a slabě vrtěl ocasem. Jejich oči už nebyly prázdné.

— Jak se jmenuje?— zeptal se lékař.

Anna se zamyslela. Ten pes nejspíš neměl jméno. Byl zapomenutý, nepotřebný nikomu… ale už ne.

— Letysha,— řekla najednou. — Ať je šťastná.

Léčba trvala několik týdnů. Během této doby Anna každý den navštěvovala Letysha, přinášela jí jídlo, mluvila s ní. Pes postupně sbíral sílu a zvykl si na novou pozornost.

Když přišel čas ji vzít zpět, Anna si uvědomila: nemůže ji opět nechat na ulici.

Sedící doma na teplém koberci si Letysha šťastně vrtěla ocasem, dívajíc se na Annu s vděčností. Ještě nedávno jí šlo o život, ale teď měla domov, člověka, který ji miloval, a druhou šanci na život.

Anna se usmála a pohladila ji po hlavě. “Už nejsi sama,” pomyslela si. A to byla pravda.