Starší žena našla v lese muže v bezvědomí. To, co následovalo, obrátilo její život vzhůru nohama

Marie žila v malém domě na okraji vesnice, obklopeném hustým lesem. Její dny plynuly poklidně: zahrada, péče o kočku a psa, večerní procházky po známých stezkách. Už si dávno zvykla na samotu a dokonce v ní nacházela jakýsi klid. Ale ten den se všechno změnilo.

Brzy ráno, když se vydala na dříví, všimla si něčeho neobvyklého u paty starého dubu. Po přiblížení spatřila muže ležícího v bezvědomí. Jeho obličej byl poškrábaný, oblečení špinavé a dech nepravidelný.

— Pane Bože, kdo jsi? — zašeptala Marie tiše, když si k němu sedla.

Opatrně mu sáhla na zápěstí — puls byl slabý, ale pravidelný. Bez váhání běžela pro vozík a s námahou muže dopravila domů. Zahřála ho teplou dekou, ošetřila rány a trpělivě čekala, až se probudí.

Až večer se muž pohnul. Otevřel oči, zmateně se rozhlédl po místnosti a pak pohlédl na Marii.

— Kde to jsem? — jeho hlas byl chraptivý.

— Jste v bezpečí. Našla jsem vás v lese, — odpověděla a podala mu hrnek horkého čaje. — Co se vám stalo?

Muž mlčel. Snažil se na něco vzpomenout, ale v očích měl zmatení.

— Nevím… — konečně promluvil. — Nic si nepamatuji.

Marie nedokázala přimět ho k odpovědi. Věděla, že vzpomínky se někdy vracejí postupně. V následujících dnech se o hosta starala, krmila ho, mluvila s ním a doufala, že si vzpomene na něco o sobě. Muž, kterého pojmenovala Erik, byl za její péči vděčný. Pomáhal s domácími pracemi, opravoval plot, zajišťoval dříví. I přes ztracené vzpomínky si jeho ruce pamatovaly práci.

Ale po týdnu se ve vesnici začaly šířit zvěsti. Sousedé zjistili, že Marie u sebe ubytovala cizince, a začali se podezřívavě zajímat, kdo je. Vdova, která do svého domu málokdy pouštěla někoho, teď žila pod jednou střechou s neznámým mužem.

— Víš vůbec, koho jsi přichýlila? — šeptala sousedka Klára. — Možná je to zločinec!

Erik, když tato slova uslyšel, se cítil nepříjemně. Chtěl zjistit pravdu o sobě. Jednou večer se přiblížil k Marii.

— Nemohu takto žít. Musím zjistit, kdo jsem. Možná mám rodinu, která mě hledá…

Marie tomu rozuměla. I když si zvykla na jeho přítomnost, věděla — nemohl zůstat.

— Pomohu ti, — řekla tiše.

Následující den odjeli do nejbližšího města. V nemocnici potvrdili, že muž skutečně ztratil paměť, ale nebyl hledán. Marie zveřejnila inzerát na internetu a v místním tisku. Po dvou dnech jí zavolali.

— To je můj bratr! — vzrušený hlas na druhém konci se třásl. — Jmenuje se Daniel! Ztratil se před dvěma týdny!

O pár hodin později se v jejím domě objevil muž v drahém obleku. Vrhl se k Erikovi-Danielovi a objal ho.

— Jsi naživu! Zešíleli jsme z úzkosti! — oči bratra byly plné slz.

Ukázalo se, že Daniel byl architekt a vydal se na túru. V lese se ztratil, spadl z útesu a ztratil paměť. Jeho rodina ho bezvýsledně hledala, protože si myslela, že mohl zahynout.

Erik-Daniel odjel téhož dne, ale o týden později se vrátil — tentokrát s bratrem a vděčností. Nemohl přehlédnout ženu, která ho zachránila.

— Marie, díky vám jsem naživu. Kdyby nebylo vás…

— Hlavní je, že jsi našel svou rodinu, — usmála se.

Ale hluboko uvnitř pochopila — její dům znovu osiřel. 

Uplynul čas, ale muž si pamatoval, co pro něj Marie udělala. A občas si našel cestu s dárky návštěvou.