Manžel prosil o odpojení manželky od přístrojů, ale pak se stalo něco nečekaného…

Na jednotce intenzivní péče zněly tlumené zvuky lékařského vybavení. Monitory sledovaly každý úder srdce, každý nádech, který zajišťovala umělá plicní ventilace. Na nemocničním lůžku, bledá a nehybná, ležela Emma. Její obličej byl klidný, ale život v ní držely pouze přístroje.

Alex seděl vedle a svíral v rukách její chladnou dlaň. Vzpomínal na den, kdy se jeho svět zhroutil: telefonát z nemocnice, slova lékaře o strašné nehodě, urgentní operace a… kóma.

Už to byly tři měsíce. Lékaři jen pokrčili rameny – naděje byla téměř nulová. Alex docházel za svou ženou každý den, vyprávěl jí o synovi, počasí, novinkách, ale odpovědí byla jen tichá prázdnota. Žádný pohyb, žádná záblesk vědomí.

– Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, – řekl lékař jednou ráno, když si sedal naproti Alexovi. – Šance na její obnovu jsou prakticky nulové. Přístroje jen prodlužují existenci, ale nevracejí ji k životu. Musíte zvážit, že je čas ji nechat jít.

Tato slova zazněla jako rozsudek. Alex si uvědomoval, že se nemůže věčně držet iluzí. Díval se na svou ženu a chápal, že někde hluboko uvnitř možná už odešla.

Musel učinit nejtěžší rozhodnutí svého života.

– Já… souhlasím, – hlesl, cítící, jak se mu v hrdle suší.

Lékaři začali s přípravami. Poslední hodiny strávené s Emmou byly pro něj utrpením. Mluvil k ní, omlouval se za vše, co nestihl říci, za to, že ji možná nemiloval tak, jak si zasloužila.

– Promiň, pokud můžeš, – zašeptal, když jí políbil ledový čelo.

Ale právě v ten moment se stalo něco, co nikdo nečekal.

Když se lékař chystal odpojit přístroje, monitor, který několik měsíců ukazoval rovnou, pomalu vyhasínající linii mozkové aktivity, náhle vydal signál.

Alex zůstal stát jako přikovaný.

– To je chyba? – zašeptal.

Lékař pomalu přistoupil k monitoru a ztuhl.

– Ne… to není možné… ale… mozková aktivita se zvýšila.

Alex upřeně zíral na svou ženu. Emminy víčka se slabě zachvěly.

– Emmo? – jeho hlas se třásl.

Uplynula věčnost, než Emma slabě nadechla a její prsty se lehce sevřely kolem jeho dlaně.

Alex si nepamatoval, jak klesl na kolena, ani jak mu po tvářích stékaly slzy. Lékaři okamžitě vyhlásili poplach, začal nový boj – tentokrát o to, aby se Emma skutečně vrátila.

Byla to dlouhá cesta. Týdny rehabilitace, učení se znovu mluvit, hýbat se, vzpomínat. Nepamatovala si samotnou nehodu, ale všechno před ní ano.

– Slyšela jsem tě, – řekla jednoho dne, když se podívala na manžela očima plnýma lásky. – Celé ty tři měsíce jsem tě slyšela…

Alex nemohl zadržet slzy.

Připadal si, že ji ztratil. Že je konec. Ale život měl jiný plán.

Teď už přesně věděl: dokud je láska – existuje i naděje.