Vždy jsem věděl, že pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš pracovat sám

Už na škole jsem se naučil jednoduchou pravdu: nikdo vám nic nedá jen tak zadarmo. Pokud chceš mít něco víc, musíš si to sám vydělat. Proto jsem už na prvním ročníku univerzity našel brigádu a začal si odkládat část vydělaných peněz. Přátelé se divili, že si neužívám studentský život, ale pro mě byla nejdůležitější finanční nezávislost.

Po ukončení univerzity jsem si našel plnohodnotnou práci a vzal si hypotéku na byt. Samozřejmě, že samotnému bylo těžké zvládat všechny výdaje, takže jsem pracoval bez přestávky, snil o tom dni, kdy konečně splatím půjčku a budu moci klidně vydechnout.

V nové práci jsem se seznámil s Emílií. Postupem času jsme spolu začali chodit, poté se vzali a po půl roce jsme začali žít společně. Brzy se nám narodila dcera a zdálo se, že život je dokonalý. Ale bohužel, jedna věc nám všechno kazila – moje tchyně. Matka Emílie nám nedala ani minutu klidu. To je člověk, který se neustále plete do cizích věcí a myslí si, že ví všechno nejlépe.

Největší konflikt vznikl kvůli penězům. Problém byl v tom, že celá mzda Emílie šla její matce na „životní náklady“. Přitom tchyně stále pracovala a vydělávala docela dobře. Ale v jejím domě byl vždy chaos: lednice prázdná, účty za služby nezaplacené, peníze mizely neznámo kam. Nemám nic proti pomoci rodičům, ale dávat jim celou výplatu je přehnané, zvláště pokud se tyto peníze bezhlavě utrácejí.

Když přišla otázka, kdo půjde na rodičovskou dovolenou, rozhodli jsme se, že to bude Emílie, protože můj příjem byl dvakrát vyšší. Dohodli jsme se, že příspěvek na dítě bude posílat její matce jako finanční podporu. Ale, jak se ukázalo, pro Emílii a její matku to nebylo dostatečné. Nedávno jsem zjistil, že téměř polovina našeho společného rozpočtu také putuje k tchyni!

Byl to pro mě skutečný šok. Pracuji bez přestání, splácím hypotéku, zajišťuji rodinu a zároveň musím finančně podporovat člověka, který mě ani nerespektuje. Naopak, tchyně mě neustále kritizuje, snaží se nás rozhádat s Emílií, činí mě zodpovědným za všechny problémy.

Rozhodl jsem se, že už nebudu posílat peníze přes manželku. Teď jsem sám nakupoval potraviny a potřebné věci, žádal jsem seznam, a ne dával hotovost. Tak jsme žili týden. Ale jednoho dne k nám tchyně vtrhla s požadavkem okamžitě dát peníze, protože „její dcera je s dítětem doma a já jí něco dlužím“. To byl naprostý nesmysl! Nejhorší bylo, že Emílie svou matku podpořila.

Když tchyně odešla, Emílie mi udělala scénu a oznámila, že nastupuje do práce, a já bych měl pokračovat v rodičovské dovolené a dál „dávat peníze“ její matce. Jenže její výplata stačí jen na podporu tchyně, a co my s dítětem a hypotékou?

Nakonec jsem přijal těžké rozhodnutí — podat žádost o rozvod. Nepotřebuji ženu, která nechce převzít odpovědnost za rodinu. V nejbližší době využiji své úspory a poté se pokusím umístit dceru do mateřské školky a vrátit se do práce. Mrzí mě, že to tak skončilo, ale myslím, že je to jediný rozumný krok.