„Takových dětí bych se vzdala,“ — řekla mi sousedka na pokoji v porodnici. Ale já jsem se nedala a poučila ji hodnotnou lekcí

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem poprvé podržela své syny v náručí. Dvě malé teplé kuličky, tak křehké, tak blízké. Byla jsem připravena je chránit před celým světem. Ale první zkouška přišla dříve, než jsem očekávala – přímo v porodnici.

Moje sousedka na pokoji, žena kolem čtyřiceti, porodila svou druhou dceru. Její manžel přijížděl, přinášel drahé kytice, návštěvy příbuzných – vše nasvědčovalo tomu, že její život je dokonalý.

— A jak se cítíš? — zeptala se, líně listujíc v telefonu, zatímco jsem opatrně ukládala jednoho z chlapců do postýlky.

— Šťastná, — odpověděla jsem upřímně.

Přejela pohledem mé děti a koutky jejích úst se zachvěly ve zvláštním úsměvu.

— Popravdě, já bych se těchto vzdala, — najednou prohodila lhostejně.

— Kterých? — obrátila jsem se prudce, skoro nevěřila vlastním uším.

— No, jedno s mateřským znaménkem na půl tváře, druhé slabé… S takovými se jen trápit. U nás v rodině to není zvykem, — pokrčila rameny.

V hrdle mi narostl knedlík. Přitiskla jsem si k sobě mladšího syna, který se právě zavrtěl, a cítila, jak to ve mně vře.

— Promiňte, ale právě jste řekla, že byste se vzdala svého dítěte, kdyby nebylo… — udělala jsem pauzu, hledajíc slova, — dost „dokonalé“ pro vás?

— Samozřejmě, — řekla s výrazem, jako bychom probíraly výběr kočárku, a ne osudy živých lidí. — Lidé jsou krutí. Proč úmyslně vystavovat dítě posměchu? Budou to mít těžké. Sama i jim to jen zhoršíš.

Hluboce jsem se nadechla.

— A co kdyby se vaše dcera narodila s nějakými zvláštnostmi?

Žena se zasmála.

— Chytrá žena by měla umět vybírat. Testovali jsme vše, dělali jsme testy. Vše pod kontrolou.

Přísně jsem na ni pohlédla.

— A co když, nedej Bože, se něco stane vaší dceři? Onemocnění, nehoda? Pokud se její vzhled změní? Nebo pokud vám porodí „nedokonalého“ vnuka?

Pousmála se, ale v očích se jí mihlo cosi jako nejistota.

— Nestane se.

— Jste si tím tak jistá? — zeptala jsem se klidně. — Vaši děti vyrůstají vstřebávajíc vaše hodnoty. Pokud jste je naučila, že lze milovat jen „dokonale“, kdo vám pak zaručí, že jednoho dne nerozhodnou, že i vy už nejste dostatečně dobří pro jejich nároky?

Její tvář zbledla.

— To je hloupost…

— To je logika, — řekla jsem tiše.

Otočila se a už mi nic neřekla. Ale těsně před propuštěním, když jsem si balila věci, jsem viděla, jak se dívá na svou novorozenou dceru. V jejích očích bylo něco nového — možná poprvé za dlouhou dobu, skutečné porozumění, že drží život, ne ideál.

Možná si nakonec neuvědomí, že krása není v dokonalosti. Ale já jsem si byla jistá jedním: moji synové se naučí milovat nejen kvůli vzhledu a pohodlí, ale pro duši.