Můj syn se vrátil domů po prvním dni ve škole s nálepkou na zádech. To, co na ní bylo, mě přimělo zamyslet se…

Nikdy nezapomenu na ten sychravý podzimní večer. Za oknem bičoval déšť a vítr rval listí ze stromů. Po návratu z práce jsem viděla syna, který stál na chodbě a jako by mě očekával s jakýmsi podivným výrazem ve tváři.

— Mami, — zašeptal, když jsem otevřela dveře bytu. — Na zádech bylo něco přilepeno…

Přiblížila jsem se a všimla si bílé nálepky s děsivým nápisem, napsaným černým fixem:

„POZOR: Vidí to, co jiní nevidí«

Srdce se mi sevřelo úzkostí. Proč právě mé dítě? A kdo mohl takto žertovat? Anebo to vůbec není žert?

Ráno, když jsem syna doprovázela do školy, nemohla jsem se zbavit myšlenky na tu divnou nálepku. Jakmile jsem se vrátila domů, okamžitě jsem zavolala třídní učitelce — Marií. Poslechla si můj příběh a navrhla setkání po vyučování.

— Přijďte, probereme, co dělat, — řekla tichým, ustaraným hlasem.

Ten den u školy jsem se cítila, jako bychom se synem vstoupili do nové, strašidelné etapy života. V kabinetu byl cítit zápach mokrého oblečení a křídy, po chodbách se potulovali kluci, jejichž pohledy po mně zvědavě klouzaly.

— Nic neobvyklého na něm nepozoruji, — přiznala Marie, kroutíc hlavou. — Možná někteří spolužáci ho považují za «příliš chytrého». Rychle se učí, vnímá detaily… Někdy to vzbuzuje závist.

Poděkovala jsem jí a při odchodu jsem cítila neklid.

Večer, když se syn vrátil, vypadal sklesle. Venku dál mrholilo a já nám uvařila silný čaj.

— Mami, — pronesl, sklápějíce oči. — Dnes se jeden kluk, Alex, ptal, jestli je pravda, že umím «číst myšlenky ostatních». Někdo další říkal, že jsem «divný».

Pocítila jsem příliv strachu: nezačíná šikana? Vždyť stačí jen jedna fáma, aby děti začaly spolužáka ignorovat.

— A co jsi mu odpověděl?
— Řekl jsem, že to jsou hlouposti.

Nicméně vypadal unaveně a rozčileně, a tak jsem se rozhodla zjistit, kdo by mohl být s tímto příběhem spojen. Druhý den jsem po skončení vyučování opět šla do školy. U vchodu jsem se setkala s tmavovlasou studentkou z vyšší třídy. V ruce měla fotoaparát a na tváři ztracený výraz.

— Hledáte někoho? — zeptala se dívka, přenášeje pohled ze mě na syna, který stál za mými zády.
— Ano. Chci zjistit, kdo mu nalepil… — začala jsem, ale zarazila se.

Najednou vzdychla, jako by se odhodlala k přiznání:
— Omlouvám se, jmenuji se Anna, jsem v 11. třídě. Já mu nalepila tu nálepku.

Uvnitř mě to ochladilo. Nečekala jsem, že odpověď se najde tak rychle. V dálce se objevil Alex, který, když viděl Annu, zůstal stát. Zřejmě také věděl více, než chtěl ukázat.

— Proč jsi to udělala? — zeptala jsem se Anny, snažíc se se ovládnout.

Zčervenala:
— Váš syn mi hned první den pomohl. Všiml si, že jsem v šatně zapomněla fotoaparát a běžel za mnou. Nikdo před tím si takových věcí nevšímal. Řekla jsem žertem, že je «zázračný věštec». Možná to byla nějaká podivná snaha získat pozornost… nebo vyjádřit obdiv. Zdálo se mi to zábavné, ale vyšlo to hloupě a urážlivě.

— Takže jsi rozšířila fámy, že vidí více než ostatní? — připojil se do rozhovoru Alex. — Napadlo mě to, protože… no, on opravdu všechno řeší rychleji než my a odhaduje otázky na testech. Také jsem… se spletl.

Během našeho rozhovoru zpod šedivých mraků vykouklo slabé, ale teplé podzimní slunce. Anna stála se svěšenými rameny neví, kam se schovat před pocitem viny, a Alex přešlapoval z nohy na nohu. Přestože syn vypadal zaskočený, nečekaně řekl:

— Nezlobím se… Ale raději se ptejte přímo. Proč vymýšlet takové «tajemství»?

V té chvíli jsem pocítila, jak napětí hromadící se od včerejška opouští mé tělo. Anna se omluvila a slíbila, že všem vysvětlí, že to byla trapná legrace. Alex k tomu omluvně pokrčil rameny.

Se synem jsme šli domů. Vzduch byl prosycený čerstvostí po dešti a listí pod nohama příjemně křupalo. Objala jsem ho pevně kolem ramen.

— Jsi tak pozorný, — promluvila jsem tiše. — A to je moc dobře. Neboj se být sám sebou.

Ten večer jsme v kuchyni pili čaj, poslouchali, jak kapky deště šustí po skle, a já cítila, že to nejtěžší už je za námi. Nám se synem se podařilo vyřešit tento zmatek, zachovat si důvěru a dokonce získat nové přátele. A pokud opravdu «vidí» o něco více než okolí, ať tento dar přináší do života jen dobro.

S tímto pochopením jsem usnula, konečně s lehkým srdcem. Zdá se, že jsme prošli prvním vážným testem v nové škole — a vyšli z něj silnější a blíž k sobě.