Jednou ráno jsem zjistila, že můj dům byl posypán vajíčky a můj dvorek zasypán odpadky — dopis na poštovní schránce vše vysvětlil

Probudila jsem se podivnými zvuky. Něco klepalo na okno, a pak jsem slyšela tlumený zvuk, jak něco narazilo na dveře. Srce mi sevřel pocit úzkosti. Vstala jsem z postele, přistoupila k oknu a odtáhla závěs.

To, co jsem spatřila, mě přimělo ztuhnout.

Můj dům byl posypán vajíčky, jejich žluté šmouhy stékaly po stěnách. Po dvorku byly rozházené odpadkové pytle, kartonové krabice, útržky nějakých papírů. Vrata byla otevřená, jako by je někdo prudce otevřel.

To nejpodivnější však bylo na poštovní schránce. Visel tam kus papíru, který jemně mával ranní vítr. S třesoucíma se rukama jsem vyšla ven, snažila se nešlápnout na odpadky a pomalu strhla dopis.

“Stejně ho neudržíš. Vždy se vrací tam, kde mu je dobře. Je to jen otázka času.”

Přečetla jsem dopis několikrát. Co to znamená? Kdo ho tam nechal?

Uvnitř mě se zvedl nepříjemný pocit, jako by někdo neviditelný stál vedle mě a sledoval mou reakci.

Neměla jsem s nikým konflikt. Posledních několik let po rozvodu jsem žila klidným, poklidným životem. Mé manželství skončilo před třemi lety, když můj manžel, Michael, odešel k jiné ženě. Těžce jsem toto období prožívala, ale nehněvala jsem se na něj. Rozhodl se a já se časem naučila žít bez něj.

Ale co bylo divné… Před rokem mi zavolal. Jeho hlas byl unavený, jako by mu život vzal více, než očekával.

“Mrzí mě, že jsem to tehdy pokazil,” řekl.

“O čem to mluvíš?”

“Jen… bylo mi s tebou dobře. Byla jsi pro mě domovem.”

Tento rozhovor jsem vzala klidně. Michael zůstal v minulosti, a já nechtěla vířit jeho chyby. Rozloučili jsme se, popřál mi štěstí, a od té doby jsem ho neviděla.

Ale teď jsem se dívala na ten dopis a najednou jsem pochopila. Někdo si myslí, že se ke mně vrátil.

Ten den jsem se cítila neklidně. Večer jsem přistoupila k oknu a strnula. Naproti přes ulici, vedle pouliční lampy, stála ženská postava. Nepohybovala se, jen se dívala směrem k mému domu.

Pomalu jsem vyšla na verandu.

— Kdo jste? — zeptala jsem se hlasitě.

Postava se trhla, pak udělala krok blíž. Světlo lampy osvětlilo její tvář a já ji poznala.

Byla to Emily — ta žena, ke které tehdy odešel můj manžel.

Vypadala vyčerpaně, její tvář byla vpadlá, oči plné zloby, ale pod touto zlobou se něco skrývalo — únava? Zklamání?

— Takže jsi ho nakonec přijala zpátky, že? — její hlas byl plný jedu.

Zamračila jsem se.

— O čem to mluvíš?

Hořce se usmála.

— Nelži. Vím, že je zase s tebou. Odešel ode mě. Prostě si sbalil věci a odešel. A teď slavíš vítězství, že?

Zhluboka jsem se nadechla, teď všechno dávalo smysl.

— Emily, není se mnou. Neviděla jsem ho více než rok.

Zastavila se.

— Nelži.

— Nelžu.

Prudce se otočila, jako by chtěla odejít, ale pak se na mě znovu podívala.

— Tak proč o tobě mluvil? — její hlas se třásl. — Neustále mě s tebou srovnával. Říkal, že jsi jiná. Že s tebou to bylo… jiné. Ale ty jsi jen nudná! Vaříš polévky, večer pleteš a žiješ jako stará babka. Tak proč? Proč tě nedokázal zapomenout?

Bylo mi jí líto.

— Protože to není o mně, Emily. Je to o něm.

Ještě chvilku se na mě dívala, pak stiskla rty a otočila se pryč.

— Nenáviděla jsem tě, — zašeptala. — A ty jsi o tom ani nevěděla.

Mlčela jsem.

— Omlouvám se za dvorek, — dodala, aniž by se na mě podívala.

A odešla.

Dívala jsem se za ní a uvědomovala si: její hněv byl jen zoufalstvím. Ztratila ho stejně jako já kdysi. Ale rozdíl byl v tom, že já jsem to dávno pustila. Ona ne.

Zavřela jsem dveře a cítila jsem lehkost. To nebyla moje bitva. Nebyla to moje bolest.

A následujícího rána byl můj dvůr čistý.