Moje žena mě opustila s našimi dvěma malými dcerami kvůli bohatému muži, a po několika letech ji potkávám v obchodě…

S Mirandou jsme byli spolu deset let. Měli jsme dvě dcery: Sofii, pětiletou, a Emily, čtyřletou. Myslel jsem si, že vydělávám dost. Nežili jsme v luxusu, ale mohli jsme si dovolit jet na rodinnou dovolenou dvakrát do roka. Dívky měly chůvy a Miranda pracovala z domu. Vždycky jsem pomáhal po domácnosti. Ale nějak se zdálo, že to pro ni už není důležité.

Jednoho dne mi Miranda klidně řekla, že odchází. Opustila nejen mě, ale i dcery.

— Našla jsem se, — řekla. — Chci víc.

Několik týdnů poté jsem viděl její Instagram: zásnuby s bohatým mužem, jachty, cestování, designové šaty.

Opustila nás kvůli tomuto snu?

Přemítal jsem o tom stále dokola a hledal odpovědi. Ale nejtěžší bylo, když se dívky ptaly:

— Táto, kdy se maminka vrátí?

Nevěděl jsem, co odpovědět.

Dva roky poté…

Život pokračoval. Byl těžký, ale zvládal jsem to. Pracoval jsem a trávil každou volnou chvíli se svými dcerami. Staly se mým smyslem, mým světlem.

Jednoho večera, když jsem se zastavil v supermarketu pro mléko, jsem ji uviděl.

Stála u pokladny – unavená, v levném oblečení, s prázdným pohledem. Ani stopa po Mirandě, která pózovala na jachtách.

Naše pohledy se setkaly.

Strnula, držíc v rukou drobné.

— Ty… — začala, ale zmlkla.

Mlčel jsem.

— Jak se mají holčičky? — její hlas byl tichý.

Cítil jsem, jak mě přemáhá vztek. Dva roky ticha. Žádné telefonáty, žádné dopisy.

— Mají se dobře. Protože mají mě.

Odvrátila pohled.

— Chci je vidět…

Zaťal jsem pěsti.

— Vzpomněla sis na ně po dvou letech?

Vzdychla a setřela slzu.

— Udělala jsem chybu.

Já se zasmál.

— Chyba je, když zapomeneš deštník v dešti. Ty jsi si vybrala jiný život. Vybrala sis peníze, Mirando. Co, ukázalo se, že štěstí nejsou jachty a značkové šaty?

Zavřela oči.

— Odešel. Jakmile jsem mu nebyla potřeba. Nemám nic. Žádné peníze, žádný domov.

Podíval jsem se na její tenké prsty – prsten nebyl.

— A děvčátka? Trvalo jim dva roky, než jsi si vzpomněla, že existují?

Začala vzlykat.

— Vím, že nic nemohu změnit. Ale prosím… Dovol mi je aspoň vidět.

Dýchl jsem zhluboka.

— Nepamatují si tě, Mirando. Přestaly se ptát, kdy se vrátíš.

Začala plakat.

— Nežádám o druhou šanci pro sebe… ale jsou to moje děti…

Díval jsem se na ni. Přede mnou stála ne ta Miranda, co odešla kvůli penězům. Tato žena byla zlomená.

— Přemýšlím o tom. Ale podle mých podmínek.

Vzhlédla a v očích se jí zaleskla naděje.

— Děkuji…

Odešel jsem, nechávajíc ji mezi cizími tvářemi.

Nejsem si jistý, zda jí někdy odpustím.

Ale jedno jsem věděl jistě: Sofie a Emily si zaslouží jen to nejlepší.