Můj syn náhodou viděl moji poslední vůli a nařídil mi okamžitě si sbalit věci
Vždycky jsem věřila, že jsem vychovala dobrého člověka.
Adam byl můj jediný syn. Od dětství jsem se snažila dát mu všechno: dobré vzdělání, pohodlný život, podporu v jakýchkoli začátcích. Po smrti jeho otce jsme zůstali sami, a tak jsem udělala všechno, aby mu nic nechybělo.
Dospěl, vybudoval si kariéru, založil rodinu. Ale na mě mu téměř nezbýval čas.
— Maminko, mám práci, děti, povinnosti… Zavolám ti později.
“Později” mohlo trvat týdny.
Ale nezlobila jsem se. Nevychovávala jsem ho snad proto, aby žil šťastně?
Najdená poslední vůle
Jednoho dne přijel bez ohlášení.
Vešel do domu, rychle prošel do obývacího pokoje. Byla jsem překvapená — nikdy nepřišel jen tak.
— Mami, co to je? — položil přede mnou papír.
Vzala jsem dokument a hned pochopila: moje poslední vůle.
— Odkud to máš?
— To není důležité, — jeho hlas byl chladný. — Dům odkazuješ ne mně?
Těžce jsem vydechla.
— Odkazuji ho Karolíně.
Karolína je moje neteř. Není mojí vlastní dcerou, ale někdy mi byla bližší než vlastní syn.
Když jí zemřela matka, pomohla jsem jí postavit se na nohy. Na rozdíl od Adama si pro mě vždy našla čas.
Ale on to nechápal.
— To myslíš vážně? — hlas syna se chvěl. — Znamená to, že nedostanu nic?!
Mlčela jsem.
Náhle prudce vydechl a řekl:
— Sbal si věci.
Ne hned jsem to pochopila.
— Co?
— Už nechci, abys tady bydlela. Jestliže tohle už není můj dům, nemáš tady co dělat.
Dívala jsem se na něj a nepoznávala toho chlapce, kterého jsem vychovala.
— Adame… ty mě vyháníš z mého vlastního domu?
— Sama sis vybrala, kdo je ti dražší.
Vstal, vytáhl z kapsy peníze a položil je přede mnou.
— Na začátek to bude stačit.
A pak prostě odešel.
Seděla jsem dlouho, bez pohybu, slzy se mi koulely po tvářích, nemohla jsem uvěřit, že to je můj syn.
Samozřejmě jsem nikam neodešla. Připadalo mi, že jsem už tak všechno ztratila.
Myslela jsem si, že nejhorší je nemít, komu nechat své dědictví.
Ale ukázalo se, že je horší pochopit, že jsi vychovala člověka, který je ti cizí.
