Vychovávala jsem svá vnoučata-dvojčata sama po smrti dcery – a najednou se objevila žena, která požadovala, abych jí děti vrátila

Když moje dcera, Emilie, zemřela při autonehodě, můj svět se zhroutil.

Byla jediným dítětem, mou pýchou, mou nadějí. Ale ještě děsivější bylo to, že po ní zůstaly dva malí – dvojčata Lukáš a Emma, kterým tehdy byly jen tři roky.

Jejich otec zmizel ještě před jejich narozením. Veškerá zodpovědnost padla na má bedra.

Již nejsem mladá, síly odcházely rychleji než dříve, ale slíbila jsem si: udělám vše, aby vyrůstali v lásce a péči.

Roky plynuly.

Dělala jsem vše, abych jim nahradila matku: vodila jsem je do školy, léčila nachlazení, učila je číst a před spaním zaplétala Emmě copánky.

Lukáš miloval malování a Emma snila o tom, že se stane baletkou. Byli mým světlem, mým smyslem.

Ale jednoho dne zazvonili u dveří.

Otevřela jsem – a přede mnou stála žena, kterou jsem nikdy neviděla.

— Jste Emilie Norton? — její hlas byl pevný.

— Ne, — zavrtěla jsem hlavou, cítíc, jak se ve mně zvedá neklid. — Emilie byla moje dcera.

Žena zkameněla.

A pak řekla něco, co mi roztřáslo ruce.

— Přišla jsem si pro její děti.

— Cože? — musela jsem se chytit zárubně dveří, abych neupadla.

— Jsem jejich matka, — pronesla pevně.

— To není možné, — vydechla jsem. — Já… Já jsem babička těchto dětí! Vychovávala jsem je od narození!

Žena se zamračila.

— A víte, že Emilie je adoptovala?

Zmrazilo mě to.

Cože?!

— To je chyba, — zamumlala jsem. — Ona je porodila… byla jsem s ní v porodnici!

— Ne, — vytáhla nějaké papíry. — Byla jsem příliš mladá a nemohla jsem je vychovávat. Dala jsem je k adopci. V agentuře mi řekli, že je vezme rodina, která se o ně postará. Nevím, že to byla vaše dcera.

Světy mi pluly před očima.

Dvojčata… nebyla Emilie sama rodila?

Ale vždyť jsou její kopií!

— Chápu, jak to zní, — řekla žena jemněji. — Ale zjistila jsem pravdu. Jsou to moje děti. Jsem jejich matka.

Otázka, na kterou nebyla odpověď
Bála jsem se zeptat, ale stejně jsem pronesla:

— Proč… jste se rozhodla přijít až teď?

Žena sklonila hlavu.

— Dlouho jsem nebyla připravena… Ale když jsem si uvědomila, že chci děti vrátit, začala jsem je hledat. Nedávno jsem zjistila, že jejich matka zemřela a že žijí s vámi.

Nemohla jsem uvěřit.

Celých čtrnáct let jsem věřila, že oni – je moje tělo a krev.

Ale teď se objevila žena, která se nazývala jejich matkou.

A měla jsem jen jeden dotaz:

A co na to řeknou děti?

— Nepamatují si vás, — řekla jsem tiše. — Pro ně jste cizí.

— Jsem připravena bojovat, — odpověděla žena. — Musí se dozvědět pravdu.

Zavřela jsem oči.

— Dejte mi čas, — požádala jsem. — Sama jim povím.

Přikývla.

Následujícího rána jsem svolala dvojčata.

To byl nejtěžší rozhovor mého života.

Vyprávěla jsem celou pravdu — že byli adoptováni, že je jejich skutečná matka našla… a že se s nimi chce setkat.

Nastala dlouhá pauza.

A pak Lukáš zvedl hlavu.

— Pustíš nás?

Polkla jsem.

— Musíte se rozhodnout sami.

Podívali se na sebe.

A náhle Emma stiskla mou ruku.

— Ty jsi naše maminka, babičko.

Slzy se mi řinuly z očí.

Uvědomila jsem si: bála jsem se ne o ně, ale o sebe.

Ale oni si vybrali.

A už jsem se nebála, že je ztratím.