Můj přítel vždy „zapomínal“ svou kreditní kartu a já platila za nás oba. Ale jednoho dne za svou lest zaplatil

Chodila jsem s Lukášem téměř rok. Zpočátku se zdál být dokonalým: galantní, okouzlující, s úžasným smyslem pro humor. Ale jedna drobnost vždy všechno kazila. Pokaždé, když jsme večeřeli v restauraci, najednou se se zahanbeným výrazem přiznal:

— Ach, zdá se, že jsem zapomněl svou kartu. Nevadí ti zaplatit? Slibuji, že to vrátím.

První párkrát jsem tomu nevěnovala pozornost. Stává se, myslela jsem si. Ale když se to začalo opakovat doslova pokaždé, ve mně vzrůstala zlost. Vždy vybíral drahé restaurace, drahá jídla, a já seděla a platila. Ale nejhorší bylo, že žádné „vrátím“ nikdy nenastalo.

Když jsem popáté slyšela známé: „Ups, zase bez karty“, pochopila jsem: tento „ostudný trik“ se záměrně stal rutinou.

Rozhodla jsem se, že ho musím poučit, a promyslela všechno do detailů.

Tentokrát sám navrhl, abychom šli do nové restaurace, proslulé svými vysokým kulinářstvím a neuvěřitelně drahými víny. Usmála jsem se a souhlasila. Ale můj plán už byl v pohybu.

Přišli jsme do restaurace, kde všechno doslova křičelo luxusem: zlaté detaily v interiéru, křišťálové lustry, číšníci v dokonale vyžehlených oblecích. Lukáš s nadšením procházel menu, vybírající ty nejdražší položky.

— Vezmeme toto víno, — řekl, jakoby nonšalantně, ukazujíc na láhev za 200 eur.

— Samozřejmě, — odpověděla jsem a přemýšlela, jak později bude překvapený.

Když večeře skončila, navrhla jsem přípitek:

— Na nás, na čestnost a otevřenost ve vztazích, — řekla jsem, dívajíc se mu přímo do očí.

— Na nás! — opakoval, usmíval se.

Pak přinesl číšník účet. A tady to začalo.

— Ach ne, zase jsem zapomněl svou kartu! Můžeš zaplatit, drahá? Slibuji, zítra ti to vrátím.

Usmála jsem se.

— Lukáši, co kdybychom to udělali jinak?

— Jak to myslíš? — zamračil se.

— Víš, jak tě miluji, — začala jsem, otevírajíc svou kabelku. — Proto jsem se rozhodla, že dnes povečeříme na tvou kartu.

— Ale… nemám kartu s sebou.

— A ani ji nepotřebuješ, — odpověděla jsem klidně a vytáhla z kabelky jeho kreditní kartu.

— Cože?! Jak?!

— Jednou jsi ji u mě nechal v autě. Asi omylem. A já si myslela, proč ti ji nevrátit takto… elegantně.

— Nemůžeš být vážná! — jeho hlas zesílil a pár lidí u sousedních stolů se začalo otáčet.

— Ale ano, mohu. Mimochodem, přidala jsem něco do objednávky. Máš rád překvapení, že?

A v tom okamžiku se číšník vrátil s účtem a dárkovým certifikátem pro restauraci na ohromnou částku.

— Děkujeme za platbu večeře a certifikát na degustaci vín, — řekl s úsměvem, předávajíc Lukášovi kartu.

Lukáš zbledl.

— Zbláznila ses?! Víš, kolik to stojí?!

— Přesně tolik, kolik jsi dlužil za všechny naše večeře. Neboj se, vše jsem spočítala.

Zůstal stát, snažící se něco říct, ale slova mu nepřišla.

Vstala jsem, vzala svou kabelku a na rozloučenou mu řekla:

— Děkuji za krásný večer. A certifikát můžeš využít, až najdeš někoho, kdo s tebou bude chtít večeřet.

A odešla jsem pod pohledy hostů restaurace, cítíc, jak se uvnitř zvedá vlna úlevy.

Po tom už se Lukáš v mém životě neobjevil. Zato jsem si uvědomila, že pomsta může být někdy nejen spravedlivá, ale i elegantní.