Ve svých 65 letech jsem znovu našla lásku po ztrátě manžela. Ale na svatbě jeho bratr náhle řekl: „Jsem proti!“

Když jsem ztratila svého manžela, zdálo se mi, že tím skončil můj život. Společně jsme žili 40 let, vychovávali děti, stavěli dům a překonávali radosti i těžkosti. Po jeho odchodu jsem dlouho nedokázala ani pomyslet na to, že by někdo mohl zaujmout místo v mém srdci.

Ale život nám občas připraví neočekávané zvraty.

Setkala jsem se s Markem náhodou. Byl přítelem naší rodiny, léta jsme se vídali, ale po smrti mého manžela jsme kontakt ztratili. A jednoho dne jsme se potkali v kavárně. Běžný rozhovor, vřelé vzpomínky — a najednou jsem pocítila, že poprvé po dlouhé době je mi lehko.

Začali jsme se scházet. Bylo to zvláštní, nečekané, ale přitom překvapivě příjemné. Marek se o mě staral s něžností, kterou člověk věnuje dívce v mládí. Cítila jsem, jak znovu začínám žít.

Když mi nabídl, abych si ho vzala, váhala jsem. Co řeknou děti? Příbuzní? Bála jsem se odsouzení. Ale moje dcera řekla:

— Mami, zasloužíš si být šťastná.

Tato slova mi dala odvahu říci „ano“.

Rozhodli jsme se uspořádat malou svatbu — jen rodinnou večeři, nic velkolepého. Ale ani v nejdivočejších snech jsem si nedokázala představit, co se přihodí ten večer.

Když začala ceremonie, hosté se usmívali, přípitky zněly jeden za druhým a já se cítila opravdu šťastná.

A najednou…

— Jsem proti! — zaznělo hlasitě od stolu.

Všichni se otočili. Byl to Tomáš, mladší bratr mého zesnulého manžela.

V sále nastalo tíživé ticho.

— Nemáš právo si vzít někoho jiného! — řekl mi s pohledem zabodnutým do očí. — Jak jsi mohla zapomenout na mého bratra?

Strnula jsem. Věděla jsem, že Tomáš mě vždy považoval za součást rodiny. Podporovali jsme se po smrti manžela, ale poslední dobou se držel odstupem.

— Nezapomněla jsem na něj, — odpověděla jsem tiše. — Ale život jde dál…

— Pro tebe?! — přerušil mě. — A co pro něj?!

Tato slova mě bodla.

Pocítila jsem, jak se mi třesou ruce. Marek mi pevně stiskl dlaň pod stolem, čímž mi dal najevo, že je se mnou.

Hosté mlčeli, napjatě sledovali scénu.

— Tomáši, — promluvil konečně Marek. — Chápu tvoje pocity, ale… myslíš si, že by měla strávit zbytek života v osamění?

— To není správné! — nezklidnil se.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na něj.

— Tomáši… A víš, co je špatné? — Cítila jsem, jak mi přestal třást hlas. — Špatné je to, že jsi léta mě miloval v tichosti a nyní se nemůžeš smířit s tím, že jsem si vybrala někoho jiného.

Sál ztuhl.

Tomáš zbledl.

Marek mi silněji stiskl ruku.

Tomáš se na mě podíval, pak přemístil pohled na hosty, na Marka…

— Promiň… — řekl a rychlým krokem odešel ze sálu.

Zavřela jsem oči. Po celou dobu jsem si cítila, že ke mně je ne lhostejný, ale snažila jsem se na to nemyslet. A teď to všechno řekl nahlas…

Podívala jsem se na Marka.

— Všechno je v pořádku, — zašeptal.

A já jsem pochopila, že opravdu je vše v pořádku. Vždyť to nejdůležitější je nebát se být šťastná.