Koupil jsem pizzu a kávu pro bezdomovce – a na oplátku mi dal lístek, který všechno změnil…

Nikdy jsem se nepovažoval za zvlášť laskavého člověka. Ano, mohl jsem někomu uvolnit místo v dopravě, pomoci starší ženě nést tašky nebo přispět na charitu, ale ne více. V životě každého z nás jsou určité hranice, za které se neodvažujeme zajít.

Ale toho večera mě něco přimělo zastavit.

Spěchal jsem domů po dlouhém pracovním dni. Byla zima a boty se mi promočily od mokrého sněhu. Jedinou myšlenkou bylo co nejrychleji se dostat do tepla, uvařit si silný čaj a zabalit se do deky.

U malého kavárenského stánku u cesty jsem spatřil bezdomovce. Seděl na kartonu, shrbený, zabalený do špinavého kabátu. Před ním ležel prázdný plastový kelímek, do kterého nikdo neházel mince. Kolemjdoucí spěchali, aniž by si ho všímali.

Nevím, proč jsem se zastavil. Možná kvůli jeho očím – unaveným, naplněným jakousi beznadějí.

— Chcete něco k jídlu? — zeptal jsem se, sám překvapený.

Bezdomovec pomalu zvedl hlavu, podíval se na mě s mírnou nedůvěrou a přikývl.

— Ano, pokud to není problém…

Vstoupil jsem do kavárny, objednal velkou pizzu a horkou kávu. Čekal jsem, až to připraví, a vrátil se k muži. Slabě se usmál, když jsem mu předal jídlo.

— Děkuji, — zašeptal, když přijímal jídlo třesoucími se prsty.

Už jsem se chystal odejít, ale náhle se ke mně natáhl, vytáhl z kapsy čtyřikrát přeložený kousek papíru a podal mi ho.

— Vezměte si to, prosím.

— Co to je?

— Jen… přečtěte si to.

Mechanicky jsem strčil lístek do kapsy a šel domů. Vzpomněl jsem si na něj až večer, když jsem se převlékl do domácího oblečení.

Rozvinul jsem papír a uviděl nerovná, ale zřetelná písmena:

„Pokud to čtete, znamená to, že jste objevil laskavost. Chci, abyste věděl: vaše laskavost se vám vrátí.”

Přečetl jsem lístek několikrát. Slova se zdála být prostá, ale něco v nich mě oslovilo.

Následující den, když jsem procházel kolem té samé kavárny, nevědomky jsem se rozhlédl. Muž na tom místě nebyl.

Uteklo několik týdnů. Na tento příběh jsem už zapomněl, dokud jsem jednou večer neuslyšel zvonek u dveří.

Na prahu stál člověk v upraveném oblečení, s pečlivě ostříhanými vlasy. V jeho očích bylo něco povědomého.

— Nepoznáváte mě?

Váhal jsem, snažící se vzpomenout, ale on mi sám pomohl.

— Viděli jsme se u kavárny… ten večer, kdy jste mi koupil pizzu.

Nyní jsem ho poznal. Opravdu to byl tentýž bezdomovec, ale teď vypadal zcela jinak.

— Našel jsem si práci, — pokračoval s úsměvem. — Pronajal jsem si pokoj. A ještě jsem našel odvahu požádat o pomoc starého přítele a on mi pomohl dostat se z té jámy.

— To je… skvělé, — nevěděl jsem, co říci.

— Chtěl jsem vám jen poděkovat. Ten večer mi bylo obzvlášť špatně. Byl jsem připraven to vzdát… ale vaše laskavost mi dala naději.

Kývl jsem, cítící zvláštní teplo uvnitř.

— Děkuji vám, — zopakoval.

Podali jsme si ruce. A když se dveře zavřely, najednou jsem si uvědomil: někdy může jeden laskavý čin skutečně změnit něčí život.