Moje máma nás prostě opustila a odešla pryč, když mi bylo 5 let, a nedávno si najednou vzpomněla na naši existenci. A víte kvůli čemu?

Když mi bylo pět let, máma si jednoduše sbalila kufr a odešla. Nerozloučila se, nic nevysvětlila, prostě zmizela. Nechápala jsem, co se děje, a dlouho jsem čekala u okna, myslela jsem si, že se vrátí.

Táta se mi tehdy snažil vysvětlit, že to tak někdy bývá, že někteří lidé odcházejí a už se nevrátí. Ale já tomu nevěřila. Dlouho mi připadalo, že jenom někde zůstala déle a že co nevidět vejde dveřmi a všechno bude jako dřív. Táta dělal, co mohl. Byl dobrým člověkem, pracoval dnem i nocí, aby mi zajistil důstojný život.

Ale viděla jsem ho tiše smutnit, když se díval na prázdnou židli u kuchyňského stolu. Nikdy o tom nahlas nemluvil, ale věděla jsem, že se cítí opuštěný stejně jako já. Plynuly roky a naučila jsem se žít bez ní. Dokončila jsem školu, nastoupila na univerzitu, našla si práci. Zdálo se mi, že na ni už vůbec nemyslím, dokud jsem jednoho dne nedostala dopis.

Byl bez zpáteční adresy, na papíře, který byl žlutý časem. Uvnitř bylo jen pár řádků: “Chci tě vidět. Potřebujeme si promluvit.” Srdce se mi sevřelo, ruce se mi roztřásly. Četla jsem ty slova znovu a znovu, snažila jsem se pochopit, že mi opravdu napsala. Proč teď? Proč po tolika letech? Co mi chce říct?

Nevěděla jsem, co dělat, ale uvnitř mě cosi bublalo – ta samá křivda, kterou jsem tak dlouho maskovala hluboko v sobě. Táta byl proti setkání. Řekl, že se takoví lidé nemění, že se objeví, aby znovu ublížila, a pak zmizí. Ale něco ve mně mě k ní táhlo. Možná jsem chtěla slyšet vysvětlení, možná jsem potřebovala tuto kapitolu konečně uzavřít.

Setkali jsme se v malé kavárně na okraji města. Byla starší, než jsem si představovala, ale pořád upravená a klidná, jako by se nic nestalo. Sedla jsem si naproti a čekala, co řekne.

Několik dlouhých minut se na mě jen dívala, pak pronesla: — Ty jsi tak vyrostla… Ta slova mě zasáhla víc, než jsem čekala. Chtěla jsem vykřiknout, že nemá právo to říkat, že mě nezná, neviděla, jak jsem rostla, jak to bolelo. Ale mlčela jsem. Začala vyprávět. Mluvila o svém životě, o tom, jak to bylo těžké, jak snila o návratu, ale nemohla. Poslouchala jsem, ale v jejích slovech jsem nenašla to, co jsem čekala – lítost, pokání, lásku.

A pak pronesla to, kvůli čemu, zdá se, přišla: — Potřebuji pomoc… Mám vážné problémy a už nemám, na koho se obrátit. Pocítila jsem, jak se mi něco uvnitř zhroutilo. Celou tu dobu jsem doufala, že přišla, protože jí chybím, že mě má ráda. A ukázalo se, že prostě něco ode mě potřebovala. Ne mě. Ne můj život, ne mé pocity. Jen pomoc.

Zvedla jsem se, aniž bych se rozloučila. Oči mi slzely, ale zadržovala jsem je ze všech sil. Když jsem odcházela z kavárny, uvědomila jsem si, že konečně přestávám čekat na její návrat.

Všechno, co jsem potřebovala vědět, bylo, že tehdy odešla ne proto, že udělala chybu, ale protože se tak rozhodla. A teď přišla ne proto, že mě miluje, ale protože potřebovala pomoc.

Nikdy jsem ji už neviděla. Nepsala, nevolala. Asi našla někoho jiného, kdo byl ochotný pomoci. A já… Pokračovala jsem ve svém životě. Bez ní. Bez prázdných očekávání. Ale s bolestí, kterou už nemusím skrývat — protože už nečekám její lásku.