Každý večer chodil malý chlapec na staré houpačky na dvoře, kde si sedl a tiše si povídal s někým neviditelným. Jeho rodiče si mysleli, že má jen bujnou fantazii, ale ukázalo se – všechno bylo mnohem složitější, než si dokázali představit.

Každý večer se malý Tim vydával ke starým houpačkám na dvoře, kde si sedl a tiše povídal s někým neviditelným. Jeho rodiče, zvláště matka, si mysleli, že má prostě bujnou fantazii a povídá si s imaginárním přítelem.

Otec se častěji jen mávl rukou s tím, že “děti vždycky něco zvláštního vymyslí”. Avšak s každým dnem ho to znepokojovalo stále více. Jednou teplou letní noc, když měsíc osvětloval dvůr chladným světlem, otec Oliver uslyšel podivný zvuk.

Podíval se z okna a uviděl, jak se chlapec, pohupující se na vrzajících houpačkách, někomu šeptá. Slova nebyla slyšet, ale to nejděsivější bylo, že když se houpačky pohybovaly zpět, něco nebo někdo mu, zdálo se, odpovídal.

Následující den se otec rozhodl syna sledovat. Vyšel na dvůr a potichu se ukryl za keři, očekávajíc, co uvidí.

Tim, jako obvykle, usedl na houpačky a opět začal mluvit:

— Není ti zima? — zeptal se, houpajíc nohama.

Otec ztuhl, když zaslechl slabý, skoro šeptavý hlas v odpovědi: — Ne, je mi teplo. Jsem rád, že chodíš… Muž cítil, jak se mu na krku zježily vlasy.

Hlas zněl tak povědomě, ale nemohl přijít na to, odkud. Stejný jemný, protáhlý tón, kterým kdysi mluvil jeho starší syn, zmizelý beze stopy před mnoha lety. Ten hlas si dobře pamatoval…

— Proč jsi tu včera nebyl? — znovu se ozvalo šeptání.

— Táta mi to nedovolil, — tiše odpověděl Tim. Otcovo srdce se sevřelo.

Nemohl uvěřit, co se děje, ale ten rozhovor byl skutečný. Muž našel odvahu a opatrně vykročil blíž. — Time, s kým to mluvíš? — zeptal se, snaže se, aby se mu nechvěl hlas. Chlapec se na něj obrátil s vážným výrazem ve tváři.

— To je přece Luca junior, tati. Nevidíš ho? Otec pocítil, jak se mu zem pod nohama vytratila. Luca junior — tak se jmenoval jeho starší syn, který zmizel před deseti lety. Nikdy o svém bratrovi mladšímu synovi neříkali, protože se rodina snažila na tu tragédii zapomenout.

Muž si sedl vedle chlapce a třesoucím se hlasem se zeptal:

— Luca… ty… kde jsi byl po celou tu dobu? Houpačky se začaly pomalu houpat a najednou se dvorem prohnal chladný závan větru.

Hlas, nyní zřetelnější, zašeptal: — Jsem stále tady, tati. Nikdy jsem neodešel. Jen ses nedíval na správné místo.

Mužovo oči se zalily slzami. Po celou tu dobu žil v domě, aniž by si uvědomil, že někdo z jeho minulosti ho nikdy neopustil. Už nemohl dál popírat pravdu. Možná Luca junior nikdy neodešel, možná jen uvázl mezi světy a mladší syn byl jediný, kdo ho mohl vidět.

Od té doby začal otec věřit svému dítěti. Už mu nezakazoval chodit k houpačkám. Místo toho si sedal vedle něj, poslouchal a snad doufal, že jednoho dne uvidí to, co bylo skryté očím dospělých, ale otevřené dětským srdcím.