Moje sousedka mi nezaplatila za úklid jejího domu, jak jsme se dohodly – a tak jsem jí udělila poctivou lekci

Bydlím v malém útulném městečku, kde si lidé zvyknou navzájem důvěřovat. Vždy jsme připraveni pomoci sousedům, půjčit nástroje, pohlídat děti nebo jen podpořit milým slovem. Proto jsem ani na chvíli nezaváhala, když mě moje sousedka Klára požádala o pomoc s úklidem jejího domu. Nebyl to jenom chaos, byla to skutečná výzva, ale souhlasila jsem, s nadějí v její poctivost a čestnost.

Klára byla známá svým výrazným charakterem. Vždy vypadala dokonale: pečlivě upravené vlasy, bezchybný make-up, designové oblečení. Její dům však vypadal, jako by se tam přehnalo tornádo. Vysvětlila mi, že kvůli práci a péči o děti vůbec nestíhá úklid. Chápala jsem, že potřebuje pomoc, a rozhodla jsem se, že to pro mě bude dobrá příležitost si trochu přivydělat.

Dohodly jsme se: udělám generální úklid za určitý honorář. Klára mě ujistila, že vše bude zaplaceno ihned po dokončení. Důvěřovala jsem jejím slovům. Práce začala následující den. Popravdě řečeno, nebylo to snadné. Makala jsem několik hodin, uklízela každý kout, utírala prach, myla podlahy a dokonce myla nádobí, které se tam snad hromadilo týdny.

Klára mezitím odcházela do své ložnice a nechávala mě napospas jejímu chaosu. Žádný šálek čaje, ani milé slovo – jen lehkomyslný pohled a prosby udělat „trochu víc, než jsme se domluvily“. Večer jsem skončila. Dům zářil čistotou a já byla pyšná na svou práci. Klára vyšla z ložnice, zhodnotila výsledek a řekla: „No, není to špatné“.

Očekávala jsem, že sáhne po peněžence, jak slíbila. Místo toho však začala rýpat do maličkostí. „Umyla jsi okno v koupelně? Co skříň v předsíni? Tam byl takový nepořádek, a ten jsi neuklízela“. Byla jsem v šoku. Předešly jsme si dohodly, co bude součástí úklidu, a já splnila vše, o čem byla řeč. „Kláro, dohodly jsme se. Úklid je hotový. Jste spokojená s výsledkem?“ – zeptala jsem se, snažíc si udržet klid. Přimhouřila oči a odpověděla: „Víte, myslela jsem, že to nestojí za ty peníze, o kterých jsme mluvily.

Je to pro vás snadné, a já mám teď trochu finanční potíže. Mohla byste počkat do příštího měsíce?“ Cítila jsem, jak se ve mně vaří vztek. Bylo to nejen urážlivé, ale i ponižující. Vložila jsem do toho svou sílu, čas a snahu, a na oplátku jsem dostala jen prázdné sliby. Odešla jsem domů s pocitem, že mě někdo obelstil.

Ale čím více jsem o tom přemýšlela, tím silnější bylo mé odhodlání jí udělit lekci. Následující den jsem se k ní vrátila. Byla překvapená, že mě znovu vidí. „Co tu děláte?“ – zeptala se, zkřížila ruce na prsou. „Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla dokončit jednu věc,“ – klidně jsem odpověděla. Nezapochybovala a pustila mě dovnitř. Namířila jsem si to do obýváku, kde byl velký koberec, který jsem předchozí den důkladně vyčistila.

Vzala jsem koště a shrnula na něj veškerý nepořádek, který jsem našla v domě. „Teď vypadá přesně tak, jak vypadal před úklidem,“ – řekla jsem s úsměvem a zamířila k východu. Klára na mě zírala s šokem. „To nemůžete udělat! To je přece můj dům!“ „Jenom jsem vrátila vše, jak bylo. To je zřejmě ta mzda, na kterou jste čekala,” – odpověděla jsem a odešla, nechávajíc ji v rozpacích.

Tato situace mě mnohému naučila. Někdy lidé vnímají cizí dobrotu jako slabost. Ale pravda je taková, že slabost znamená tiše snášet nespravedlnost. Nelituji svého činu. Byla to poctivá lekce pro Kláru a doufám, že ji to přiměje k tomu, aby si v budoucnu vážila práce jiných lidí.