Spolužačka neustále obtěžuje mého syna a učitelka mu říká, aby nereagoval – on je přece chlapec

Náš syn Viktor letos nastoupil do 5. třídy. Je to normální, veselý kluk. Možná trochu neklidný. Ale všichni kluci jsou takoví – často vysvětluji tento známý fakt své ženě. Přece nechce, aby z něj vyrostl nějaký apatický plačkan?

A poslední dobou si všímám, že syn je pořád v špatné náladě, přestal se smát, dokonce jsem ho přistihl v slzách! Zdá se, že na první zamilovanost je ještě brzy…

Na mé otázky Viktor odpovídat samozřejmě odmítal. Musel jsem jít za ženou – doufal jsem, že ví, co se se synem děje. No, alespoň přibližně. Možná má problémy s učením?

A ukázalo se, že ona o tom ví, ale celou dobu mi nic neřekla! Ach ty matky!

– No, víš, ve třídě mají dívku – Ingu. Je aktivní a ve všem první. A teď našemu synovi nedává pokoj: posmívá se mu, že má dívčí jméno, že je menší než ona. Víš přece, že dívky dospívají rychleji! Takže vyrostla – je o hlavu vyšší než všichni.

Dokonce na sociálních sítích posílala něco urážlivého pro Viktora spolužákům. Kdo vůbec dovoluje dětem v tomto věku používat sociální sítě? – řekla manželka na jeden dech.

– No dobré ráno. Rita, a nenapadlo tě o tom mi říct? A k čemu se učitelka vůbec dívá? – rozčílil jsem se.

– Mluvila jsem s jeho třídní učitelkou. Ale řekla mi, že Viktor je budoucí muž, a že by měl prostě vydržet a nevšímat si toho. Na holky se prý nelze zlobit, jsou slabé, – ukázala moje Margarita rukama.

V mé hlavě jakoby něco explodovalo!

Jak nenávidím, když se týhle řečí o „mužském/ženském“ maskuje obyčejná nezdvořilost a nedostatek výchovy u děvčat!

Dokonce i některá holka může tak urazit – že dospělý muž by brečel! A co, má to vydržet?

Ne, já to tak nenechám.

Následujícího dne jsem varoval vedení, že přijdu do práce později, a osobně vezl syna do školy. Naše třídní učitelka na mě najde deset minut před hodinami!

– Dobrý den, pojďte dál. Nemám moc času, ale jsem připravena mluvit. Co se děje? – zeptala se mě učitelka mého syna.

– Chtěl bych slyšet, co je to za dívku ve třídě, které je všechno dovoleno. Můj syn bude mít starosti a trpět, a on by vůbec neměl nic udělat? – vysvětlil jsem cíl své návštěvy.

– Ach, vy myslíte Ingu… Zdá se mi, že Viktor bere všechno příliš vážně. Víte, já učím děti – nereagovat na posměváčky, a oni je pak nechají na pokoji! On je přece chlapec, budoucí muž. Ať to jednoduše přejde! – odpověděla mi učitelka.

– Nepovídejte mi tuhle genderovou nesmysly. Mám vysokoškolské vzdělání a něco o vývojové psychologii vím. Ve třídě máte skutečného tyrana, který šikanuje žáky, a vy s tím nic neplánujete dělat, protože je… dívka? – užasl jsem.

– A co se s tím dá dělat? Myslím, že nejlepší je, když si děti samy poradí, – pokrčila rameny učitelka.

Nemohl jsem uvěřit svým uším ani očím. Před více než deseti lety jsem dokončil školu a nic se nezměnilo! Některým drzým holkám to prostě vždy projde.

Musel jsem vysvětlit naší učitelce, že pokud se nezasáhne do tohoto procesu, budu to muset udělat sám.

A řešení vztahů mezi rodiči rozhodně skončí dobrem. Vidím tu dva scénáře: buď jsou rodiče stejně drzí jako dcera, nebo je dívka pokrytecká a doma se chová slušně – což je ještě horší.

Ale v každém případě budou každý rodiče na straně svého dítěte, to je jasné.

Právě proto jsou učitelé potřeba! Někdo musí zůstat objektivní a vštěpovat dětem pojem spravedlnosti. A ne jen se distancovat od konfliktu, jako naše učitelka!