Matka mé snachy se rozhodla oslavit své 50. narozeniny. Vybrala jsem jí drahý dárek, ale to, jak mě přijali, zanechalo nepříjemný dojem.

Matka mé snachy už 15 let pracuje v Irsku a zdá se, že se tam natrvalo usadila. Pro svou jedinou dceru, Kateřinu, udělala všechno: dala jí vzdělání, koupila auto a na svatbu mladým předala klíče od bytu. Podle toho, co vím, si Valentina našla nového muže v Dublinu a neplánuje se vracet domů.

Setkáváme se zřídka, většinou na Vánoce nebo Velikonoce, když přijíždí domů. Každý rok přináší pro vnoučata obrovské dárky: drahé telefony, hračky na dálkové ovládání, tašky plné sladkostí. A co já mohu na svůj plat pekařky? Samozřejmě, miluji své vnoučata, ale moje dárky se vůbec nedají srovnat s těmi, které přináší Valentina.

Před týdnem přijela domů, aby oslavila své 50. narozeniny. Chtěla to oslavit doma, v kruhu rodiny. Dlouho jsem přemýšlela, co jí dát. Co můžeš dát někomu, kdo má vše? Ptala jsem se i syna, aby zjistil, co by jí mohlo potěšit, ale Kateřina jen pokrčila rameny.

Nakonec jsem vybrala praktickou kabelku. Taková kabelka se hodí na návštěvu kostela nebo na setkání s přáteli. Moje známá má obchod s doplňky a našla jsem hezký model, k němuž patřila i peněženka.

Oslava byla naplánována na víkend, ale my se s manželem a snachou rozhodli, že ji navštívíme večer před oslavou. Vzali jsme s sebou dort a šampaňské, abychom si užili rodinnou atmosféru.

Ale když jsme dorazili, všimla jsem si, že nebyli připraveni na příchod hostů. Zrcadlo bylo špinavé, kuchyň byla mastná, na stole byly drobky od chleba a lednice byla téměř prázdná.

– Co, rozhodli jste se pozvat hosty do kavárny? – divila jsem se. – U vás tu není nic kromě sklenice marmelády a půlky bochníku chleba.

– Ne, budeme doma.

– A jak to všechno stihnete? Potřebujete pomoc?

– A Kateřina vám neříkala? Hosté si mají přinést jídlo.

Byla jsem v šoku. Jak to, že hosté musí přinést jídlo? Ne měla by se o stůl postarat hospodyně?

Upřímně, mé chuť do účasti na této oslavě okamžitě zmizela. Ale i přesto jsem připravila salát a občerstvení, i když jsem na oslavě nezůstala dlouho. Posadila jsem se do osmi večer a pak jsem si zavolala taxi a jela domů.

Syn se snažil obhájit svou matku: – Mami, možná je to v Irsku takové, každý má své zvyky.

– Ne, to neakceptuji, – odpověděla jsem. – Má spoustu peněz, mohla by objednat jídlo z restaurace, místo aby nutila hosty přinášet jídlo.

– Už je to za námi, proč se teď trápit?

Ale stále mě to trápí. A co když Kateřina vezme příklad od své matky?

Nedokážu pochopit, odkud se to naučila?

Myslím, že pokud hosté mají přinést jídlo, je to prostě neúcta k nim.