„Babi, maminka říkala, že tě musí dát do domova důchodců.“ Slyšela jsem, jak se o tom bavili maminka s tatínkem – dítě si takové věci nemůže vymyslet

Paní Helena šla vyzvednout svou vnučku ze školy, na tváři jí zářil úsměv. Celou cestu se usmívala a její podpatky klapaly o dlažbu stejně jako za jejích mladých let. Důvodem její radosti bylo to, že se konečně stala majitelkou vlastního bytu. Byl světlý, prostorný, i když jen jednopokojový v novém domě.

Šetřila téměř dva roky, protože peníze z prodeje domu na venkově stačily pouze na polovinu bytu. Dcera jí trochu pomohla, ale paní Helena slíbila, že jí peníze vrátí.

Dcera s manželem jsou mladí, potřebují peníze, zatímco jí stačí polovina důchodu. V chodbě školy už na ni čekala vnučka, která chodí do druhé třídy. Holčička se zaradovala, když babičku uviděla, a společně se vydaly domů.

Osmiletá Anička byla největší radostí sedmdesátileté paní Heleny. Dcera ji měla pozdě, téměř ve čtyřiceti letech. Kvůli dítěti požádala matku o pomoc. Paní Helena, i když se nechtěla stěhovat ze svého domu, se rozhodla dceři pomoci.

O vnučku se starala, dokud se rodiče nevrátili z práce, a poté se vracela do svého útulného bytu. Byt byl napsaný na dceru, ale bylo to jen formální – nikdy nevíte, co se může stát. Často se stává, že osamělí staří lidé se stanou obětí podvodníků!

– Babi, – přerušila její myšlenky Anička, – maminka říkala, že tě musí dát do domova důchodců.

– Do jakého domova? – zeptala se paní Helena a pocítila mrazení v zádech.

– No, víš, tam, kde bydlí babičky a dědečkové. Maminka říkala, že se tam nebudeš nudit.

– Ale já tam nechci, radši bych jela do lázní, – odpověděla paní Helena znepokojeně a nemohla uvěřit vlastním uším.

– Babi, ale neříkej mamince, že jsem ti to řekla, – zašeptala Anička. – Slyšela jsem, jak o tom mluvila s tatínkem. Maminka taky říkala, že už se domluvila s nějakou paní, ale nevezmou tě hned, až budu trochu starší.

– Neboj se, neřeknu, zlatíčko, – slíbila paní Helena a otevřela dveře bytu. – Necítím se dobře, točí se mi hlava. Lehnu si na chvíli a ty se běž převléknout.

Tento příběh se skutečně stal. O tři měsíce později se paní Helena vrátila na venkov. Zatím si pronajímá byt a šetří na svůj budoucí domov. Má přítelkyně a příbuzné, kteří jí pomáhají, jak mohou. I když ji někteří kritizují, že si za to může sama a měla si s dcerou promluvit, paní Helena je přesvědčená o své pravdě.

– Dítě si takové věci nemůže vymyslet, – říká paní Helena pevně. – Chování mé dcery mluví za vše. Ani mi nezavolala, aby se zeptala, proč jsem odešla. Asi všechno pochopila. Ale já pořád čekám.

Sama jí volat nebudu, protože necítím, že bych udělala něco špatně.