Zklamal jsem se ve své vyvolené po první návštěvě u ní doma, ale později jsem pochopil, že problém možná nebyl v ní

Po rozvodu jsem měl pocit, že konečně přesně vím, jakou ženu vedle sebe potřebuji.

Byl jsem ženatý třináct let. Moje bývalá žena Petra nepatřila k ženám, za kterými se otočí celá ulice, ale měla v sobě něco, co mě vždy přitahovalo. Uměla se o sebe starat. I obyčejné ráno doma vypadala upraveně. Vlasy učesané, pleť ošetřená, oblečení čisté a pěkné, žádný starý župan, žádná vytahaná trička.

V naší koupelně bylo vždy plno různých lahviček, krémů, parfémů, olejíčků a masek. Občas jsem žertoval, že nemáme koupelnu, ale malý kosmetický salon. Ale mně se to líbilo. Petra vždy příjemně voněla. Měla ráda krásné prádlo, hezké noční košilky, drobnosti, které působily žensky. Připadalo mi, že přesně tak vypadá žena, která si sama sebe váží.

Teď možná chápu, že jsem si v hlavě vytvořil velmi konkrétní obraz. A dlouho jsem věřil, že jen takový obraz je správný.

S Petrou jsme se rozvedli před pěti lety. Ne kvůli jedné velké věci. Náš vztah se prostě unavil, vzdálili jsme se jeden druhému a stali se z nás cizí lidé. Po rozvodu se v mém životě objevilo několik žen, ale s žádnou to nebylo vážné. Jedna mi připadala příliš hlučná, druhá příliš chladná, třetí, jak se mi zdálo, trochu zanedbaná. Všechny jsem porovnával se svou bývalou ženou, i když jsem si to nechtěl nahlas přiznat.

A potom jsem potkal Kláru.

Bylo jí třiatřicet. Byla krásná, štíhlá, na první pohled velmi ženská, ale zároveň silná. V práci vedla mužský kolektiv, mluvila jasně, nenechala se odstrčit a dokázala člověka jednou větou zastavit. To mě okouzlilo. Připadalo mi, že jsem konečně potkal ženu, která má krásu i charakter.

Nejdřív jsme si jen povídali. Později jsem ji pozval k sobě na večeři. Sám jsem nevařil, objednal jsem jídlo z restaurace, ale stůl jsem prostřel hezky. Svíčky, sklenice, dobré víno, hudba. Chtěl jsem udělat dojem.

Večer proběhl skvěle. Klára se hodně smála, mluvila chytře, poslouchala mě. Bylo s ní zajímavé být. Zůstala u mě přes noc.

A ráno jsem poprvé pocítil malé zklamání.

Vypadala úplně jinak než večer. Make-up měla trochu rozmazaný, vlasy rozcuchané a po sprše si oblékla stejné oblečení, ve kterém přišla. Neměla s sebou ani kosmetickou taštičku, ani čisté oblečení, ani prádlo. Připadalo mi to zvláštní.

V mojí hlavě totiž žena, která zůstane u muže přes noc, má být vždy připravená. Má krásně vonět, mít náhradní oblečení, upravit si make-up a ráno vypadat ne hůř než večer.

Klára to nedělala.

Prostě se umyla, zasmála se, vypila kávu v mé kuchyni a odešla do práce. Klidná, sebevědomá, bez jakékoli potřeby vypadat dokonale.

Potom ke mně chodila ještě několikrát. Dobře se mi s ní mluvilo. Byla zajímavá. Nehrála si na slabou, nevyžadovala pořád pozornost, nekontrolovala mi telefon, nevynucovala si sliby. Ale mě stále víc dráždily ty drobnosti, kterých jsem si možná vůbec neměl všímat.

Proč nemá malou kosmetickou taštičku? Proč se ráno znovu nenalíčí? Proč jí nevadí, že si po sprše oblékne stejné oblečení? Proč kolem ní není ten oblak drahých krémů a parfému, na který jsem byl zvyklý?

Jednoho večera mě Klára pozvala k sobě.

Upřímně řečeno, čekal jsem nepořádek. Podle její jednoduchosti u mě doma jsem si představil, že její byt bude stejně jednoduchý. Možná trochu zanedbaný. Oblečení na židlích, nádobí ve dřezu, chaos v koupelně.

Ale když jsem překročil práh, překvapilo mě to.

Její byt byl krásný. Moderně opravený, kvalitní podlahy, hezký nábytek, hodně světla, žádná zbytečnost. Všechno bylo čisté, uklizené a vkusné. Ne luxus na ukazování, ale domov člověka, který opravdu ví, co chce.

Klára připravila večeři sama. Jednoduchou, ale velmi chutnou. Ve své kuchyni se pohybovala klidně, bez snahy se mi za každou cenu zalíbit. A z nějakého důvodu mě i to znervózňovalo.

Šel jsem do koupelny umýt si ruce.

Tam jsem viděl jen šampon, sprchový gel, zubní pastu, krém na ruce a obyčejný gel na mytí obličeje.

Všechno.

Žádné desítky lahviček. Žádné drahé parfémy na poličce. Žádné krémy na oči, na krk, noční masky, olejíčky, séra proti stárnutí. Jen několik potřebných věcí.

A bylo mi smutno.

Možná jsem byl dokonce naštvaný.

Stál jsem v její koupelně a myslel si: jak se může třiatřicetiletá žena tak málo starat o sebe? Nevidí, že čas běží? Nebojí se stárnutí? Opravdu jí stačí tak málo?

Později jsem na balkoně uviděl sušit se její prádlo. Obyčejné, bavlněné, pohodlné. Žádná krajka, žádná krása, žádné tajemství. Když si všimla mého pohledu, klidně řekla:

„Pro mě je nejdůležitější, aby to bylo pohodlné.“

V tu chvíli ve mně něco definitivně vychladlo.

Seděli jsme u stolu, ona vyprávěla o práci a já ji skoro neposlouchal. Díval jsem se na ni a chápal jsem, že si ji nedokážu představit jako svou ženu na dlouho. Byla krásná, chytrá, pořádná, samostatná. Ale nebyla taková, jakou jsem byl zvyklý mít vedle sebe.

Za pár dní jsem jí řekl, že bude lepší skončit.

Klára dlouho mlčela. Potom se zeptala:

„Ty se chceš rozejít proto, že mám v koupelně málo krémů?“

Řekl jsem, že nejde o krémy. Že jsme prostě rozdílní.

Velmi smutně se usmála.

„Ne, ty nehledáš ženu. Ty hledáš dekoraci. Takovou, která bude vždycky vonět, hezky vypadat a žít podle tvé představy o ženskosti.“

Tehdy mi její slova připadala nespravedlivá. Dokonce krutá. Odešel jsem přesvědčený, že jsem udělal správnou věc. Každý má přece právo vybrat si člověka podle svého pocitu, vkusu a podle toho, co je pro něj přijatelné.

Ale uběhlo několik týdnů a její věta se mi vracela do hlavy čím dál častěji.

Začal jsem chápat, že Klára nebyla zanedbaná. Nebyla nepořádná. Byla prostě jiná. Neskrývala svou ranní tvář. Nestyděla se za obyčejné prádlo. Nekupovala věci proto, aby odpovídala něčí představě. Byla klidná ve svém těle i ve svém domově.

A já, ve dvaačtyřiceti letech, jsem pořád porovnával každou ženu se svou bývalou ženou.

Ne s člověkem, ale se zvykem.

Možná jsem nechtěl Kláru, ale starý známý pořádek. Poličky plné lahviček. Vůni, na kterou jsem byl zvyklý. Obraz, který pro mě znamenal „skutečnou ženu“.

Teď nevím, jestli jsem jednal správně. Možná jsem byl jen upřímný a včas pochopil, že spolu nemůžeme být. Anebo jsem přišel o dobrou ženu jen proto, že nevypadala tak, jak měla podle mé hlavy vypadat ženskost.

Co si myslíte vy? Má muž právo opustit ženu kvůli takovým věcem, nebo je to jen povrchnost, kvůli které může člověk ztratit opravdu cenného člověka?