Dcera mě přemluvila, abych šla do důchodu a hlídala vnuka, slíbila pomáhat finančně, a teď říká, že sami nemají…

Dcera se na mě zlobí, že neberu ohled na jejich situaci, přitom já bych se měla zlobit. To ona mě přemluvila, abych odešla z práce a hlídala vnuka. Slíbila pomáhat finančně, pomáhala 3 měsíce, pak pokrčila rameny a řekla, že sami nemají. Co mám teď dělat?

Dcera porodila loni. Vnuk byl dlouho očekávaný, ale mladí nestihli se na jeho příchod připravit. Dokud dcera pracovala, nějak to šlo, ale když odešla na mateřskou dovolenou, začaly problémy. Snažila jsem se pomáhat, ale moc to nešlo. Lví podíl peněz šel na splácení hypotéky.

Pak dcera přišla za mnou. Řekla, že chce jít do práce, protože situace je těžká. Ale dítě je ještě velmi malé a někdo ho musí hlídat. Na chůvu nemají peníze a chůvy za takové miminko chtějí velmi mnoho — což není divu, taková odpovědnost.

Dcera ale našla řešení. Podle jejího plánu jsem měla odejít z práce — důchodový věk mám splněný, odpracovala jsem svoje — a hlídat vnuka. A oni s manželem mi budou finančně pomáhat, protože chápou, že nepracuji z rozmaru, ale proto, že z důchodu na normální život nestačí. Můj důchod je malý, energie jsou drahé, navíc je potřeba jíst, oblékat se, kupovat léky — které taky nejsou levné.

— No ty přece chápeš, nemáme peníze na chůvu, z ulice člověka nevezmeš, a chůva s dobrými referencemi si řekne tolik, že mi vyjde levněji zůstat na mateřské. A ty už důchod dostáváš, a my taky pomůžeme. Celkově to vyjde levněji.

Zamyslela jsem se. Na někom finančně záviset nejsem zvyklá, a teď budu muset spoléhat na druhé — třeba i na vlastní dceru. Ale jejich situace taky není lehká. Moje finanční pomoc je kapka v moři, dcera vydělává mnohem víc, takže je logické, aby ona šla do práce a já hlídala vnuka.

Po této jednoduché analýze jsem souhlasila. Dohodly jsme se, že dcera se zetěm zaplatí moje účty za energie a jednou týdně přivezou jídlo. Moc nepotřebuji, ale můj důchod jde hlavně na léky — nestárnu přece.

Tak jsme se dohodly. Dcera radostně slíbila, že se nebudu muset o nic starat — vnuka přivezou a odvezou, stejně tak vše potřebné pro miminko. Plánovaly jsme začít příští týden, ale nestihla jsem odejít z práce a vše se protáhlo.

Za měsíc se nám podařilo vše sladit — zůstala jsem doma, dcera šla do práce, začaly jsme takový způsob života. S miminkem to bylo samozřejmě těžké. Musela jsem ho dlouho nosit na rukou, aby neplakalo, večer mě bolela záda a ruce. Ale co dělat.

3 měsíce dcera se zetěm řádně plnili podmínky dohody — platili moje složenky a vozili jídlo. Žádné delikatesy jsem nepotřebovala — zelenina na polévku, kroupy, těstoviny, kuřecí maso, mléko. Někdy sušenky k čaji. Nejsou to velké výdaje, já taky nebyla drzá. Sama jsem si kupovala sýr, někdy ovoce a sladkosti. Stačilo mi to.

A pak dcera řekla, že tento měsíc nemůže zaplatit moje účty za energie. Zeti nevyplatili prémii, takže sami musí šetřit. Přísahala, že zaplatí příští měsíc i s dluhem, ale já jsem nechtěla nechávat dluhy narůstat, takže jsem se uskromnila a zaplatila sama. Na ovoce, sladkosti a sýr jsem zapomněla — ale komu je teď lehko.

Druhý měsíc se ale opakovalo totéž. Zase nějaká force majeure, zase nemůžou zaplatit moje účty. Alespoň že krmí. Cítila jsem se hrozně, jako bych prosila o almužnu. Zase jsem sama zaplatila účty, přestože dcera říkala, že příští měsíc mi vše vyrovná.

Slova zůstala slovy. Třetí měsíc zase ne podle plánu. Byla jsem už otevřeně naštvaná, celá ta situace mě velmi štvala. Rozhodla jsem se s dcerou promluvit, že takhle to nejde, dohodly jsme se jinak. Ale ona krčila rameny, že teď nijak pomoci nemůže.

— No bude dluh za energie, nikdo z toho neumřel, zaplatíme později — klidně odpověděla.

— Dluh nebude. Z kůže se vysvléknu, ale zaplatím — to by ještě scházelo, být dlužná. Aby mi pak odpojili vodu a elektřinu?

— No co ty jako malé dítě, nikdo ti nic za 2-3 měsíce neodpojí — zamračila se dcera. — Můžeš platit — plať, my ti to pak vrátíme.

Rozhořčila jsem se, že tyto výdaje citelně zasahují do mého rozpočtu, musím šetřit, abych přežila do příštího důchodu. Ale já svoji část dohody plním — i když se necítím nejlépe, vnuka stejně hlídám. Ale pokud oni nemohou plnit svoji, budu muset hledat práci a vnuka hlídat nebudu moci.

Dcera vzplanula a prohlásila, že se neodvážím s nimi takhle jednat. A jak mám jednat? Dohodly jsme se, odešla jsem z práce, kde jsem vydělávala dost na to, abych jejich pomoc nepotřebovala, teď jsem nucená všeho se vzdát, sedět s miminkem a poslouchat jejich výmluvy.

Bylo mi řečeno, že pokud tak udělám, mohu zapomenout, že mám vnuka a dceru. To mě prostě ohromilo. Dospělé děti by měly pomáhat rodičům, a ne aby si starší lidé lámali záda a přizpůsobovali se. Požadovala jsem, aby se dcera omluvila za svá slova, ale řekla, že se nemá za co omlouvat, a že já bych měla přehodnotit své chování.

Zatím se nemohu rozhodnout, co dělat dál. Dál sedět s vnukem a ve všem se omezovat, protože není naděje, že dcera splní své sliby — nebo hledat práci, ale pak přijít o rodinu.

A vy co myslíte — má babička dál hlídat vnuka zadarmo, nebo přece jen nastoupit zpátky do práce a nechat dceru, ať si své problémy řeší sama? A chová se dcera v této situaci správně?