«Zestárla jsi, zatímco já jsem ještě pořád orlem,» s úšklebkem mi řekl manžel (60 let) při večeři. Nechtěla jsem snášet takové ponižování na svou adresu a rozhodla jsem se, že všechno uvedu na pravou míru…

Je mi pětapadesát let. Pětatřicet let manželství — už to není o bouři emocí, ale o jasně naladěném systému. Něco jako švýcarský mechanismus. A upřímně řečeno… je to jako stará, ale osvědčená lednička. Pracuje hlučně, občas sebou trhne, ale svůj úkol plní.

Vždy jsem patřila mezi ty ženy, jejichž krása nespadla z nebe, ale byla vypracována roky disciplíny. Rovné držení těla, upravené ruce, klidná jistota v pohledu. Ráno začíná cvičením, poté — péče o pleť, decentní líčení. Jednou měsíčně návštěva kadeřníka, aby se skryly nepoddajné šediny, a povinná manikúra.

Pracuji jako ekonomka, udržuji byt v ideálním pořádku a vařím tak, že by moje jídla mohla bez obav soutěžit o kuchařskou cenu.

Můj manžel je o tři roky starší. Ke svým osmapadesáti se dopracoval s klasickým souborem přesvědčení muže své doby: fyzická aktivita znamená fotbal v televizi s lahví piva a dietní strava je, když se klobása jí bez chleba.

Celkově to není špatný člověk: nepije, pracuje, domů peníze přináší. Ale poslední dobou se s ním děje něco zvláštního. Zřejmě věková porucha systému. Nebo, jak jedovatě řekla moje kamarádka: «Čert v žebru zaklepal, ale tam prázdno — tak se echo ozvalo».

Manžel se začal dlouho zdržovat u zrcadla, pečlivě vtahoval břicho, které se hned při prvním výdechu vrátilo do původního stavu. Koupil si jakési směšné tričko «pro mladé» s cizojazyčným nápisem a nečekaně mě začal zkoumavě a kritickým pohledem prohlížet.

Kulminace nastala v páteční večer.

Připravila jsem chutnou večeři. Dům zaplnily vůně pohody a stability.

Manžel seděl v čele stolu — nasycený, zarudlý a v tom nebezpečném stavu, kdy si muž začne myslet, že ovládl všechny tajemství vesmíru.

Rozhovor plynule přešel na známé.

— Slyšela jsi? Náš soused se oženil, — líně poznamenal.

— Slyšela, — odpověděla jsem klidně. — S dívkou, která by mu mohla být dcerou. Dvacet pět let. Pokud se upřímně zasmát, je to legrační.

— Co je na tom směšného? — nečekaně se rozohnil manžel. — Je to pevný chlap, má peníze. Může si to dovolit. Je to příroda. Muž potřebuje svěžest. To omlazuje.

Mlčela jsem, rozhodla jsem se nezkazit večer diskusemi o fyziologii věkových dobyvatelů. Ale manžela to zjevně zaujalo. Odložil příbory, opřel se o opěradlo židle a dlouze, hodnotícím pohledem mě přejel. Tak se obvykle dívá na starý nábytek: je ho škoda vyhodit, ale vzhled už netěší.

— Tak se na tebe tak dívám, — začal tónem domácího filosofa, — a chápu: zestárla jsi. Věk si bere svou daň.

Ztuhla jsem s konvicí v rukou.

— Co jsi to řekl? — tiše jsem se zeptala.

— Ale neber si to tak, — blahosklonně mávl rukou. — Tak to chodí. U očí se ti objevily vrásky, krk už není ten. Postava… se trochu rozplynula, pas už není jako u dívky. Stala se z tebe teta. Domácí, útulná, ale… teta.

Uvnitř mě jako by se přetrhl napjatý strunný drát. Pomalu jsem položila konvici zpět na podložku.

— A ty nejsi strejda? — klidně jsem se zeptala.

Manžel se samolibě usmál. Rozpřáhl ramena, vystěl hruď spolu s břichem a pronesl větu hodnou sbírky mužských iluzí:

— A já jsem ještě orlem! Muž s věkem jen na ceně roste. Sjediny mám vznešené, zkušenosti, charisma. I teď bych dal přednost mladším. Jsem ještě oho-go! Mimochodem, mladé dívky na ulici se za mnou ohlížejí.

— Ano, ano! — samolibě mrkl. — Cítí mužskou energii. Pokud chci, můžu ještě všechno začít od nuly. Najít si mladou. Takovou, co na mě bude s obdivem vzhlížet, nesázav by stěžovat na ponožky po celém bytě. Takže oceň, že se v tvém hnízdě usadil takový orel.

Na kuchyni zavládlo ticho. Slyšet bylo jen jak synchronně odtikávají sekundy na nástěnných hodinách a jak jaksi za stěnou křičí sousedův pes.

Koukala jsem na svého «orla».

Mohla jsem vybuchnout, nastolit scénu s práskáním dveří a praskáním nádobí. Mohla bych bezeslovně odejít do ložnice a dát průchod slzám. Ale jsem rozumná žena. A co je důležité—profesionální ekonomka. To znamená, že jsem zvyklá opírat se ne o emoce, ale o fakta.

Zvedla jsem se od stolu.

— Vstaň, — klidně jsem řekla.

— Proč? — překvapeně se zeptal. — Ještě jsem nedopil čaj.

— Vstaň, říkám. Orle. Pojďme letět.

Chytla jsem ho za ruku a s jistotou táhla do předsíně. Tam na celou zeď viselo velké zrcadlo s jasným podsvícením — to právě nelichotivé světlo, které nikdo nezklamá.

— Podívej, — řekla jsem, postavila jsem manžela před zrcadlo a stála vedle. — Rozebíráme tvé «operení».

Zmračil se a pokusil se odtáhnout.

— Tak co začínáš? Dětství. Znám se dokonale.

— Ne, — tvrdě jsem odpověděla. — Zajímá tě ten mladík, kterým jsi před třiceti lety byl. A teď se podívej pečlivě.

Po ukázala na odraz.

— Vidíš to? — pokývla jsem hlavou na jeho břicho, napínající tričko. — To není «mužský vzhled». To je pivo večer, smažené brambory a chronická lenost. Zavazuješ si tkaničky, křu tenkrát, slyším to každé ráno. Orel, který nevidí své boty přes břicho, — to není orel. To je tučňák.

Pokusil se vtáhnout břicho, ale pokračovala jsem bez pauzy.

— A teď obličej. Říkáš, že mám vrásky? Ano, mám je. Často se usmívám. A teď se podívej na své pytle pod očima. V těch bys mohl uchovat zásoby na zimu. To je tvoje «charisma»? Nebo spíše vzkaz od ledvin za slané ve dne?

Kývla jsem směrem k ložnici.

— A tvá skříňka — jako lékárenský sklad. Upřímně, komu můžeš sloužit? Opravdu si myslíš, že dvacetiletá dívka bude chtít měřit tvůj tlak?

Manžel mlčel. Díval se na odraz a, zdá se, poprvé za dlouhou dobu viděl sám sebe bez filtrů a iluzí. Ne hrdiny svých fantazií, ale unaveného, robustního muže s šedavou tváří.

Otočila jsem se k němu.

— Říkal jsi, že na tebe mladé koukají? Přijď k sobě. V lepším případě si myslí: «Doufám, že můj otec takto neskončí». V horším — zvažují tvou peněženku. Ale tvá peněženka je docela obyčejná. Nestaneme se milionáři. Takže, «orle», spouštíš se na zem.

Stál rudý, jako uvařený korýš. Jeho imaginární koruna se rozdrolila přímo před očima. Bez lhaní a obvyklé kulise «stárnoucí» manželky se stal obyčejným mužem ve věku.

— Ale já jsem žertoval… — zabručel, vyhýbající se pohledem. — No, vyhrkl jsem to, bezmyšlenkovitě. Jsi pro mě nejkrásnější.

— Pozdě, — řekla jsem. — Nejprve mysli, pak mluv.

Celý týden jsme spolu téměř nemluvili. Manžel chodil tiše a deprimovaně. Náhle se ukázalo, že čisté košile se sami neobjevily, prach se umí nahromadit, a polotovary z obchodu způsobují pálení žáhy.

Snažil se napravit svou chybu. Koupil dort. Zkusila jsem kousek dortu — malý kousek, kvůli figuře, — ale konverzaci to nepřidalo.

A týden poté přišel domů se skvostnou kyticí růží a permanentkou do fitness centra. Pro dva.

— Možná bychom mohli spolu letět? — nesměle se zeptal.

Příběh mě před zrcadlem se stal naší rodinnou legendou. Pravda, manžel ho nerad vzpomíná. Ale já občas, když začne přepínat, mrknu a s úsměvem se zeptám:

— Co, zase tě šimrá opeření? Zrcadlo jsme daleko neodklidili?

A to obvykle stačí hojně.

Co říkáte? Museli jste někdy svým «orlům» uspořádat setkání s realitou tváří v tvář?