Dnes jsem objevila hořkou pravdu o svém muži, aniž bych opustila salon krásy — vše rozhodl jeden náhodný okamžik…

Sedím dnes v salonu na manikúře. Obyčejný den, obyčejný rozhovor s mistryní: vypráví mi o dětech, já přikyvuji, usmívám se, ale v duchu myslím na své povinnosti. Stůl máme přímo u okna — vše, co se děje venku, je jako na dlani. Auta jezdí, lidé spěchají, nic neobvyklého.

A najednou vidím povědomou siluetu. Auto mého muže. Srdce se mi okamžitě sevřelo, protože v tuto dobu bývá obvykle v práci a kancelář se nachází na druhém konci města. «Divné», — pomyslela jsem si. Najednou zastavil přímo u dveří salonu. Už jsem se chtěla usmát, zamávat mu, ale v příští chvíli se dveře auta otevřely… a z auta vyšla dívka. Mladá, dlouhé vlasy, krátké šaty. Upravil si vlasy, rozhlédl se a šel přímo ke dveřím.

Znehybněla jsem. Ruce mi zůstaly viset nad stolem, mistryně se ptala: «Cítíš se dobře?», ale já ani neslyšela. V hlavě mi bušilo jediné: «Co dělá v autě mého muže?»

Dveře salona se otevřely a ta dívka vešla. Úsměv na tváři, jisté kroky, telefon v ruce. Sedla si ke stolu vedle, jako by se nic nedělo. Ale já to všechno viděla. Přijela s ním. S mým mužem.

Nevěděla jsem, co dělat. Přijít? Předstírat, že jsem si ničeho nevšimla? Nebo počkat, až vyjde, a podívat se, kdo ji vezme zpět? V hrudi mi pulsoval vztek, ale spolu s ním — strach. Strach slyšet pravdu, kterou možná nejsem schopná přijmout.

Sepsala jsem si myšlenky, vzala telefon a napsala muži:
— «Kde jsi?»
Odpověď přišla rychle:
— «V práci, hromada práce».

Koukala jsem na displej a cítila, jak mi tepe krev ve spáncích. Lhal. Právě teď. Zatímco jsem viděla jeho auto na vlastní oči.

Předstírala jsem, že pokračuji v proceduře, ale koutkem oka jsem ji sledovala. Mluvila s mistryní, smála se, fotila si nehty. Mladá, krásná, bezstarostná. Najednou jsem si vzpomněla na sebe před dvaceti lety — jako taková holka.

Po hodině vstala. Poděkovala mistryni, upravila si vlasy a vyšla ven. Já jsem byla v té době také už hotová a upíjela kávu, kterou mi mistryně nabídla.

Rychle jsem se vrhla k oknu. Auto stálo na místě. Za volantem — on. Můj muž. Otevřela dveře, sedla vedle něj a odjeli.

V tu chvíli se ve mně vše zhroutilo. To nemohla být náhoda. Ne kolega, ne spolujezdkyně. Čekal na ni. Nejprve ji přivedl sem, potom ji odvezl.

Vyšla jsem ven a dlouho stála, vdechovala chladný vzduch. Telefon se mi třásl v ruce — nevěděla jsem, jestli mu zavolat, nebo hned udělat scénu, nebo mlčet. Uvědomovala jsem si, že ať už uslyším jakoukoli odpověď, život už nikdy nebude stejný.

Vrátila jsem se domů s prázdnem uvnitř. Zouvala jsem se, sedla si na pohovku a zírala na jedno místo. Žili jsme spolu tolik let, vychovali děti, mluvili o šťastném stáří spolu… A teď jsem nevěděla, kdo pro mě je. Manžel? Lhář? Cizí člověk?

Večer přišel jako obvykle. S papíry v ruce, unavený, políbil mě na tvář a řekl: «Dnes byl náročný den». Mlčela jsem. Uvnitř vše vřelo, ale ani slovo jsem nepronesla. Jen jsem se na něj dívala a přemýšlela: «A co jsi jí řekl, když jsi ji vezl? Že taky máš náročný den?»

Šla jsem spát dříve než on. Se zavřenýma očima jsem poslouchala, jak chodí po domě, jak vychází ven kouřit, jak kontroluje telefon. A každý jeho pohyb mi působil bolest.

Nevím, co bude zítra. Nevím, jestli budu mít sílu se zeptat přímo. Možná najde tisíc výmluv, možná — to jen smete pod stůl. Ale už jsem viděla. Na vlastní oči.

A teď přemýšlím: dokázali byste v takové situaci mlčet, abyste udrželi rodinu? Nebo byste se hned zeptali, i když byste riskovali ztrátu všeho?