S Alenou jsem se seznámil na firemním večírku. Tehdy jsem právě začal pracovat ve firmě, kde také pracovala Alena.
Pracovali jsme v různých odděleních, takže jsem o ní prakticky nic nevěděl. Alena mě okamžitě zaujala – vysoká, štíhlá.
Celý večer jsme protančili, hodně jsme žertovali a povídali si. Po večírku jsem zavolal taxi a doprovodil ji domů. Následujícího dne jsem doslova utíkal do práce – tolik jsem ji chtěl co nejdříve znovu vidět.
Cestou jsem koupil kytici a krabičku čokolád. Alena se na mě při setkání rozzářila a tak jsme se začali vídat. Romantické období jsme nijak neprotahovali, protože nám oběma bylo už přes třicet.
Rozhodli jsme se neztrácet čas a já navrhl Aleně, aby se ke mně přestěhovala. Žili jsme, jak se říká, v dokonalé harmonii. Alena se ukázala jako skvělá hospodyně. Navíc byla veselá a nenáročná, bez jakýchkoliv komplikací.
Rozhodl jsem se, koupil prsten a požádal Alenu o ruku. Začali jsme chystat svatbu. Při sestavování seznamu hostů se ukázalo, že z Aleniny strany není téměř koho pozvat.
Podle jejích slov měla pouze vzdálené příbuzné, s nimiž už mnoho let nebyla v kontaktu.V předvečer svatby Alena vyrazila s kamarádkami do salónu krásy – připravit se na velký den. Telefon zapomněla doma.
Vzal jsem její telefon a chtěl jsem jí ho odvézt, protože jsem věděl, kde se salón nachází. Ale když jsem už seděl v autě, zazvonil telefon – na displeji bylo napsáno „Máma“.
Rozhodl jsem se hovor přijmout. Ze sluchátka se ozval hlas starší ženy, která hned začala Alenu obviňovat – říkala, že úplně ztratila svědomí.
Nejenže nechala děti na starých rodičích, ale přestala jim posílat peníze. Říkala, že děti jsou teď nemocné a nejsou peníze na léky.
Představil jsem se a zeptal se, co se stalo. Ukázalo se, že Alena nechala rodičům dvě děti a odjela do hlavního města hledat lepší život. Zpočátku ještě posílala peníze, ale později přestala.
Rodiče žijí z malé penze. Děti rostou a potřebují spoustu věcí. Požádal jsem ženu o číslo účtu a poslal jí peníze na léky pro děti a na jídlo.
Rozhodl jsem se, že do salónu nepojedu. Vrátil jsem se domů a sbalil Aleniny věci. Když se večer vrátila – upravená, s novým účesem a manikúrou – beze slova jsem jí podal kufry. Alena se snažila zjistit, co se stalo. Vrátil jsem jí zapomenutý telefon, aniž bych něco řekl. Rychle pochopila, co se stalo, a snažila se mi něco vysvětlit.
Ale neměl jsem už chuť ji poslouchat, natož pokračovat ve vztahu. Po vyprávění její matky pro mě Alena přestala existovat jako žena. Lze lhát mužům… Lze být mazaný a manipulativní. Nikdo není bez hříchu. Ale opustit děti, nechat je na starých rodičích, nepomáhat jim a lhát, že nemá rodinu… To už je příliš. V mých očích přestala být ženou.
Co si o tom myslíte vy? Lze pochopit Alenu? Může být dobrou manželkou žena, která zradila a opustila své nejbližší a nejdražší lidi?
Lze teď věřit jejím slibům lásky a tomu, že mě jednou také nezradí?
Leave a Reply