Žila jsem v tomto bytě 40 let. A teď chce moje dcera, abych ho prodala

Řekla to klidně, jako by to nebylo o domě, kde jsem žila čtyřicet let, ale jen o skříni, kterou je na čase rozebrat.

– Mami, jak dlouho se můžeme tři tísnit v pronajatém bytě? – začala. – Máš tři pokoje, prostor, možnosti. Prodej byt, rozdělíme peníze napůl a konečně budeme žít normálně.

Stála jsem v kuchyni jako přikovaná. Několik sekund mi trvalo uvěřit, že jsem to opravdu slyšela.

– A kde bych podle tebe měla žít? – zeptala jsem se, cítíc, jak mi hlas chvěje.

Klaudie ani nemrkla:
– Koupíš si garsonku někde dál, v levnější čtvrti. Vždyť jsi stejně sama. Na co potřebuješ tři pokoje?

Řekla to tónem, jako by právě navrhla ideální řešení mého «problému». A mně se chtělo jen sednout na podlahu a brečet. Protože v ten moment jsem pochopila: to není rozhovor. To byl plán, který si dlouho promýšlela. A mně zbývalo jen souhlasit.

Když jsem večer šla domů, cítila jsem se vyčerpaná, jako by ze mě někdo vyčerpal všechny síly. Nikdy bych nemyslela, že vlastní dcera může tak zranit.

To nebyla hádka. Byla to chladná, vypočítavá nabídka — jako by přede mnou neseděla moje dcera, ale realitní agent, který už vypočítal, kolik vydělá na mém bytě.

Vešla jsem do domu, sundala kabát a sedla si v kuchyni. Tato kuchyně viděla všechno — dětství mých děvčat, jejich první snídaně, školní rozhovory, dokonce i hádky. A teď jsem tam seděla sama a cítila se, jako bych byla vyloučena z vlastního života.

Uvařila jsem čaj, ale nemohla ho vypít. Dívala jsem se na fotografie na stěně — dcery ve školách, na maturitě, já s manželem u moře. A jedna fotografie mě najednou bodla do srdce.
Ta, kde se Klaudie poprvé odstěhovala do pronajatého bytu. Plakala a řekla tehdy: «Mami, bez tebe bych to nezvládla».

A teď mi říká: «Prodej byt a kup si něco levnějšího. Někde».
To «někde» bolelo nejvíc. Obsahovalo lhostejnost — je jedno kde, je jedno jak, hlavně aby jí to vyhovovalo.

Druhý den zavolala mladší, Natálie.
– Mami, co se stalo? Hlas máš jako bys celou noc plakala.
Nechtěla jsem si stěžovat, nechtěla popudit jednu dceru proti druhé, ale slova se vyšvihla sama. Všechno jsem jí řekla.

Na druhé straně drátu bylo dlouhé ticho. Pak Natálie tiše řekla:
– Mami, Klaudie to přehnala. Nehodlám nic žádat. A nenechám nikoho vyhnat tě z tvého domu.

Tato slova byla jako balzám. Ale bolest nikam nezmizela.
– Prostě nechápu, – řekla jsem. – Je to přece moje dcera. Ano, těžko se jí, ale je to důvod?

– Mami, únava neomlouvá krutost, – odpověděla jemně.

Další dny jsem se snažila žít jako obvykle. Pracovala jsem, vařila, chodila do obchodu. Ale myšlenky se vracely. A s nimi — strach.
Poprvé v životě jsem měla strach ze stáří.

Co když nepřestane? Co když začne vyvíjet nátlak, vydírat vnukem? A to mohla. Vždy dosáhla svého.

Po třech dnech zase zvoní telefon. Klaudie. Srdce se sevřelo.
– Mami, můžeme se setkat? – zeptala se.

Chci odmítnout. Ale přesto jsem šla — je to moje dcera.

Sešly jsme se v kavárně poblíž jejího domu. Přišla s kočárkem, dítě spalo. Sedla si naproti a hned začala:
– Mami, chápu, že to máš těžké, ale je třeba něco rozhodnout. Takhle už nemůžeme.

Hluboce jsem se nadechla:
– Klaudie, vždy jsem ti pomáhala. Ale nemohu zůstat bez domova. Je to můj život, můj kout, můj vzduch.

– Mami, nebudeš přece bezdomovkyně! Koupíš si garsonku, zbytek rozdělíme. Není to snad špatné?

A pak jsem řekla to, co se ve mně hromadilo po celé ty roky:
– Nechceš pomoci. Prostě chceš, abych nebyla poblíž.

Sklopila oči, ale viděla jsem — trefila jsem do černého. V jejím pohledu problesklo něco mezi hanbou a hněvem.

– Mami… jsi sama. Tři pokoje nepotřebuješ. Proč se držet minulosti?

– A ty proč chceš můj byt? – zeptala jsem se klidně. – Proč, když jsi tak jistá, že vše je u tebe v pořádku?

Ona mlčela, pak vstala, vzala tašku a řekla:
– No, jak chceš. Ale nemysli si, že budeme čekat věčně.

Čekat věčně.
Jako bych jí něco dlužila. Jako bych zabrala její místo, a ne naopak.

Vrátím se domů s prázdnou duší. Sedla jsem si na lavičku u vchodu, neschopna jít dál. Přistoupila sousedka, teta Anya.
– Co se stalo, drahá? Vypadáš, jako by se ti zhroutil celý svět.

A — nevím proč — jsem jí všechno řekla. Vyslechla mě a řekla:
– Pamatuj si, dokud žiješ, ty rozhoduješ, co dělat se svým domem. Ne děti. Nikdy. Ustoupíš jednou — vezmou ti vše.

Její slova byla jako studená sprcha — nepříjemná, ale střízlivá.

Večer znovu zavolala Natálie:
– Mami, mluvila jsem s Klaudií. Nepřestane. Bude tlačit. Buď opatrná.

– Co chce? – zašeptala jsem.
– Jednoduché. Peníze a pohodlí. A ty překážíš.

Bylo to bolestné slyšet. Ale možná poprvé jsem slyšela pravdu na hlas.

V noci jsem dlouho nemohla usnout. Procházela jsem se po místnostech, dotýkala se starého nábytku, knih, fotografií. To všechno — je můj život.
A pochopila jsem: byt lze kdykoliv prodat.
Ale důstojnost — nikdy.

A i když je to moje dcera, nedám jí svůj domov jen proto, že jí to přestává být pohodlné.

Ráno jsem jí sama zavolala.
– Klaudie, poslouchej pozorně. Neprodám byt. Ani teď, ani později. Je to můj domov. Ty máš svůj život, já — svůj. A nenechám tě postavit mě ke zdi.

Ticho. Pak chladné:
– No tak… poraď si sama.

– Vždycky jsem to tak dělala, – odpověděla jsem a položila telefon.

Možná, že jednou pochopí. Možná, jednou poprosí o odpuštění.
A když ne — přesto zůstanu při svém.
Mám svůj domov, své zdi, své vzpomínky.

A teď vím jistě:
Matka může dát svým dětem vše. Ale není povinna jim dát svůj domov.

Jak pochopit, kde končí péče dětí a začíná jejich sobectví?