Žena, která každý den píše pohlednici sousedovi-dědečkovi, aby na něj nezapomněl, že je důležitý

Marie si ho všimla ne hned. Bydlel v sousedním vchodu, vycházel zřídka, vždy ve stejném kabátu se ošoupanými knoflíky a s hůlkou, kterou opatrně kladl vedle lavičky. Jmenoval se Artur a podle řečí mu bylo už přes osmdesát. Děti neměl, jeho žena zemřela před dávnou dobou a teď žil sám, v bytě s výhledem na dvůr, který se dlouho neměnil.

Jednoho dne Marie viděla, jak dlouho stojí u poštovních schránek, otvírá svou, nakukuje dovnitř… a zase zavírá. Prázdná. Nečekal účty – čekal pozornost.

Ten večer Marie napsala první pohlednici. Našla ve skříni starou s levandulovými poli a pečlivě vyvedla:
„Dobré ráno, Arturu! Dnes vykouklo slunce v 8:17. Doufám, že jste si ho všiml. Usmějte se na něj – určitě to očekává.”

Bez podpisu. Jen ji vložila a vhodila do jeho schránky.

Druhý den – druhá.
“V obchodě u stanice mají nové pečivo. Babička Klára řekla, že rohlíky jsou teď s koriandrem. Možná byste se tam mohl podívat?”

Pisala každý den. Počasí, pozorování z okna, náhodné laskavé myšlenky, rady, jak pečovat o pelargonie, básně, dokonce vtipy. Její zprávy byly jednoduché, ale v každé z nich byl kousek péče.

Za týden začal Artur chodit k lavičce častěji. Za dva – nosil v rukou pohlednici, četl ji nahlas, jako by hledal neviditelný úsměv mezi řádky.

Marie to všechno dělala potichu. Nikdo nevěděl, kdo je autorem těchto zpráv. A ona to také nepotřebovala, aby věděli.

Jednou, když procházela kolem lavičky, slyšela, jak Artur říká kolemjdoucímu:
— Víte, teď mám každý den svátek. Někdo na mě myslí. To znamená, že ještě jsem.

A Marie pochopila: to bylo potřeba nejen jemu. To bylo potřeba i jí. Připomínka, jak snadno se dá darovat teplo. Bez důvodu. Bez jména. Prostě proto, že to jde.

Uplynulo půl roku. Pohlednice se staly běžnou součástí života. A jednoho dne Artur napsal odpověď – nerovným písmem na staré pohlednici:
„Děkuji. Děláš mé dny světlejšími. Nevím, kdo jsi, ale jsi – můj přítel.“

Marie dlouho hleděla na ty řádky. A pak se usmála. Protože věděla: přátelství nemusí vždy začít podáním ruky. Někdy začíná jednou obálkou. A pokračuje, dokud existuje srdce, připravené připomínat druhému: jsi důležitý. Jsi potřebný. Nejsi sám.