Žena každý večer čeká na poslední autobus na nádraží, doufajíc, že tam najde svého muže, který se ztratil na expedici

Poslední autobus přijíždí na hlavní nádraží malého městečka Lindau přesně ve 22:47. Už dva roky a čtyři měsíce Eleonora stojí na nástupišti, když se otevírají dveře a pasažéři, zívající, sestupují po schůdcích. Každý večer se dívá do tváří vystupujících lidí, v jejích očích je pohasínající, ale přesto stále přítomná naděje.

Příběh Eleonory začal, když její muž Markus, známý geolog, odjel na expedici do hor Severního Norska. Obyčejné bádání, jakých už za patnáct let jejich manželství podnikl desítky. „Vrátím se za tři týdny,“ řekl jí, když se loučili, a políbil ji. „Přivezu ti kousek horniny starý miliony let.“

Skupina čtyř vědců se ztratila během nečekané laviny. Dva z nich našli záchranáři – bohužel už bez známek života. Markuse a jeho kolegu Andrease hledali víc než měsíc. Oficiální verze uváděla, že pravděpodobně spadli do trhliny a jejich těla se nikdy nenašla.
Eleonora odmítala uvěřit, že její muž zahynul. „Je příliš zkušený na to, aby spadl do takové pasti,“ opakovala svým přátelům a příbuzným, kteří se postupem času začali tomuto tématu vyhýbat.

Před půl rokem místní noviny uveřejnily článek o „vdově z autobusové zastávky“, jak Eleonoru pojmenovali obyvatelé města. Novinářce Sophii Eleonora poprvé otevřela své srdce: „Markus se vždy z expedic vracel posledním autobusem. Říkal, že rád sleduje spící města z okna. Pokud je naživu, pokud se dokázal dostat zpět – vrátí se právě takto.“

Na otázku, proč si je tak jistá, že její muž může být stále mezi živými, Eleonora ukázala zvláštní pohlednici, kterou obdržela osm měsíců po tragédii. Byla na ní zobrazená norská fjordová krajina a na zadní straně stálo jen jediné sdělení, napsané písmem, které bylo bolestně podobné Markusovu: „Naděje umírá poslední.“ Pohlednice byla odeslána z malé vesničky na severu Norska, avšak vyšetřování policie nepřineslo žádné výsledky.

Charlotta, Eleonořina sestra, se ji snažila přesvědčit, aby vyhledala psychologa. „Ničíš si život, když se upínáš na ducha,“ říkávala jí. Odpovědí však byla jen tichá, smutná úsměv a neochvějné: „Láska nezná žádné lhůty.“

Včera večer se na nástupišti objevil muž s prošedivělými vlasy. Dlouho stál stranou a pozoroval Eleonoru, jak čeká na další autobus. Byl to Thomas, nejlepší přítel Markuse. Sebral veškerou odvahu a přistoupil k ní.

„Eleonoro, musím ti něco říct. Tu pohlednici… Markus mě požádal, abych ji poslal, pokud se mu něco stane. Byl to jeho plán – nechat mi několik takových pohlednic z různých míst. Chtěl, abys vždy věřila, že naděje přetrvává.“

Žena zůstala strnule stát a dívala se na něj se široce rozevřenýma očima. Poté pomalu přikývla.

„Já vím, Thomasi. Přišla jsem na to už před rokem. Ale víš… za ty dva roky jsem pochopila jednu důležitou věc. S Markusem jsme spolu prožili patnáct let, ale teprve tady, na tomhle nástupišti, jsem si uvědomila, jak hluboce jsem ho milovala. A jak ho miluji stále.“

Dnes večer bude Eleonora opět na nástupišti. Ale teď už nevítá ducha, nýbrž svou vlastní věrnost citům, které byly silnější než smrt. A v každém příchozím autobuse vidí kousek života, který s Markusem společně vybudovali. Života, který pokračuje bez ohledu na všechno.