Zamilovala jsem se do muže, který má rodinu a dvě děti. Věděla jsem, že je to špatně, ale nemohla jsem se zastavit

Byl mým šéfem: ženatý, dvě děti, sedmnáct let manželství. Přišla jsem do firmy s tím vědomím a neměla jsem v plánu k němu něco cítit. Ale po třech měsících jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala. Beznadějně, hloupě, špatně. Ráno jsem se probouzela s myšlenkou na něj, přes den jsem napjatě poslouchala jeho hlas na chodbě, večer jsem na sebe zlobila za to, že mi zabírá hlavu. Protože on je nedosažitelný.

Nehledala jsem to. Nejdřív jsem v něm viděla jen přísného profesionála, který si udržuje odstup. Pak nás dali dohromady na jednom projektu: schůzky, diskuse, kávové přestávky. Viděla jsem člověka – chytrého, pozorného, s suchým humorem a klidným způsobem, jak řeší složité věci. Pocity rostly postupně: nejdřív se mi jen líbil, pak jsem čekala na schůzky, pak jsem o něm fantazírovala. A jednoho dne jsem si přiznala: ano, to je láska.

Na jeho stole – rodinná fotka: manželka, dvě děti. Život, závazky. Snažila jsem se bojovat: brala jsem na sebe jiné úkoly, vyhýbala se tomu být s ním sama, přesměrovávala rozhovory na pracovní záležitosti. Nepomáhalo to.

Jednou jsme zůstali dlouho do večera. Kancelář byla prázdná, monitor svítil pro nás dva. Seděli jsme blízko; náhodné dotyky působily, jako by mě probíjely elektřinou. V jednom okamžiku se na mě dlouho a přímo podíval.

– Neříkej nic, – poprosila jsem, cítíc, že se teď všechno zhroutí.

On stejně řekl:

– Líbíš se mi. Příliš. A to je špatně.

Srdce mi bušilo tak silně, že se zdálo, že je to slyšet v tichu.

– Máš rodinu, – připomněla jsem mu.

– Vím. Proto mezi námi nic nemůže být.

– Vím, – opakovala jsem.

Byli jsme zticha. Vzduch mezi námi byl hustý nevyslovenými touhami, přitažlivostí, nemožností.

– Musím odejít, – zvedl se. – Jinak budu litovat toho, co udělám.

Odešel. Zůstala jsem v prázdné kanceláři a rozplakala se – protože jsem pochopila: cítí to samé. A proto to bolelo ještě víc.

Následně začalo utrpení: každý den jsme se vídali a dělali, že je všechno v pořádku. Chladně, bez osobního kontaktu, jen pracovní záležitosti. Ale uvnitř mě to trhalo – chtěla jsem být vedle něj a přitom věděla, že na to nemám právo. Zlobila jsem se na sebe za tuhle lásku k ženatému muži.

Jednou jsme si povídali v kuřárně o jeho rodině: „Spolu od školy, ideální pár, nikdy se nehádají.“ Slova bolela. Jaképak „my“? Žádné „my“ neexistuje.

Rozhodla jsem se dát výpověď. Jinak bych se zhroutila. Napsala jsem žádost, odnesla ji na personální. On se to dozvěděl a přišel:

– Proč odcházíš?

– Osobní důvody.

– Je to kvůli mně?

Já mlčela – bylo to jasné.

– Neodcházej. Zvládáš to, ta práce se ti líbí. Je to dobrá práce.

– Já nemůžu zůstat, – konečně jsem řekla. – Nemůžu tě vidět každý den, vědět, že…

Nedořekla jsem to.

Posadil se naproti:

– Je to pro mě taky těžké. Ale já si rodinu vybral už dávno. Nezničím ji kvůli pocitu, který… možná přejde.

– „Možná“? – hořce jsem opakovala.

– Nejsem si jistý. Ale vím, že mám dvě děti, manželku, dům, který jsme stavěli léta. A já to neopustím.

Měl pravdu. Chápala jsem to. Neusnadňovalo to.

– Promiň, – řekla jsem. – Já to nechtěla. Stalo se to samo.

– A promiň mi, – odpověděl. – Měl jsem si držet odstup od samého začátku.

O dvě týdny později jsem odešla. Našla jsem si jinou práci. Čas léčil pomalu, ale léčil: vzpomínala jsem na něj méně, učila jsem se dýchat bez té bolesti.

Uplynuly dva roky. Potkala jsem volného muže. Začali jsme se scházet a já poznala, jak vypadají správné vztahy: bez tajností, bez věčného „nesmíš“, bez studu.

Nedávno jsem ho náhodou uviděla na ulici – s manželkou a dětmi. Smáli se, drželi se za ruce. Šťastná rodina. Všiml si mě, kývl. Kývla jsem na oplátku a šla dál. Nebyla žádná bolest. Jen tiché vědomí: tehdy jsem udělala správné rozhodnutí. Odešla jsem. Nerozbila jsem cizí život. Dala jsem si šanci na svůj.

Co jsem pochopila? Zamilovat se můžete do kohokoliv – to se stává. Ale to není rozsudek k činům. Někdy je správné ustoupit, nechat pocity vychladnout na dálku a nerozbíjet cizí svět kvůli vlastní touze.

A vy, zamilovali jste se do někoho nedosažitelného? Jak jste to zvládli? Je to vina nebo náhoda? Stojí za to odejít od takových pocitů – nebo je třeba bojovat za lásku?