Zajištění příbuzní mého manžela pozvali moji maminku-důchodkyni na oslavu narozenin do restaurace a, jak je pro ně typické, “zapomněli” si peněženky. Ale maminka jim dala lekci, díky které nás už nikam nezvou…

Příbuzní mého manžela jsou bohatí lidé. Velký dům, drahá auta, dovolené dvakrát ročně v zahraničí. Mají rádi dobré restaurace, drahé víno a krásný život. A mají jednu zvláštnost – neuvěřitelnou schopnost zapomínat peněženky přesně ve chvíli, kdy přijde účet.

Poprvé jsem se s tím setkala na narozeninách švagrové. Užili jsme si luxusní večeři, ochutnali víno, všechno bylo skvělé. Když číšník přinesl účet, tchyně najednou vykřikla: “Ó, já nechala kabelku v autě!” Tchán si pověřil kapsy: “A já jsem si zapomněl kartu doma!” Švagrová se nesměle usmála: “Promiňte, mám u sebe jen drobné…”

Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Zaplatila jsem. Myslela jsem, že se to může stát, lidé zapomínají.

Podruhé to bylo na výročí svatby tchána a tchyně. Opět restaurace, opět drahá jídla, opět účet. A opět stejný scénář – všichni najednou zjistili, že nemají peníze. Opět jsem zaplatila, ale tentokrát s nepříjemným pocitem.

Třetí, čtvrtý, pátý… Pochopila jsem, že je to systém. Oni nás zvou, objednávají to nejdražší, a pak hrají divadlo s “zapomenutými” peněženkami. A vždycky platíme my s manželem. Manžel mávl rukou, říkal, že je to jeho rodina, že pomáhat příbuzným je normální. Ale my nejsme bohatí. Jsme obyčejní lidé s obyčejnými příjmy. A jeho příbuzní vydělávají mnohonásobně víc.

Když se letos blížily tchyniny narozeniny, už jsem věděla, co přijde. Právě jsme s manželem plánovali dovolenou na tyto termíny. Nadchla jsem se – konečně nebudeme muset platit za jejich hostinu. Ale tchyně zavolala a řekla, že by se ráda blíže seznámila s mojí maminkou. Pozvala ji na oslavu do restaurace.

Má maminka je důchodkyně. Žije z malé penze, šetří na všem. Hned mi došlo, co manželovi příbuzní plánují. Rozhodli se, že když tam nebudeme, najdou si jiného plátce.

Zavolala jsem mamince, varovala ji o zvycích této společnosti. Vysvětlila jsem, že se pravděpodobně pokusí nechat ji s účtem. Navrhla jsem jí, aby vůbec nešla, s odkazem na špatný zdravotní stav.

Ale maminka se jen zasmála:

— Neboj se, miláčku. S tím si poradím.

Odcestovali jsme na dovolenou. Obávala jsem se celý večer, kdy byla večeře. Psala jsem mamince, ptala se, jak to jde. Odpovídala stručně: “Vše je v pořádku”, “Neboj se”.

Kompletní obraz jsem pochopila až po návratu.

Maminka mi vyprávěla, že přišla do restaurace přesně na čas. Přivítali ji velmi srdečně – tchyně, tchán, švagrová s manželem, dva bratranci. Posadili ji k hezkému stolu, objednali živou hudbu, svíčky na stole.

Menu přinesli okamžitě. A začalo představení.

Tchyně si objednala rib-eye steak – nejdražší na menu. Tchán – humra. Švagrová – kachnu. Všichni si předem vybírali víno, předkrmy, dezerty. Maminka si objednala jednoduchý salát a vodu. Řekla, že drží dietu.

Příbuzní se na sebe podívali, ale nic neřekli. Pokračovali v oslavě, pili víno, smáli se. Maminka seděla, usmívala se, udržovala konverzaci.

Když večeře skončila a číšník přinesl účet, začalo ono známé představení.

Tchyně vykřikla:

— Ó, to snad ne! Úplně jsem zapomněla peněženku doma!

Tchán si pověřil kapsy:

— A karta zůstala v autě! Jak trapné!

Švagrová chytila telefon:

— Musím ihned odpovědět na telefonát, promiňte!

Všichni najednou vstali a mířili k východu. Bratranové také začali být neklidní – někdo musel na toaletu, někdo k autu.

Maminka zůstala sedět u stolu sama. Před ní leželo několik set eur – slušná částka.

V klidu dopila vodu, zavolala číšníka a objednala si dezert. Nejdražší na menu – tiramisu se zlatým prachem. A kávu.

Když jí přinesli dezert, v klidu ho snědla. Vypila kávu. Potom zavolala manažera restaurace.

Ten přišel s lehkou nervozitou – zřejmě si všiml, že celá společnost někam zmizela.

Maminka se na něj usmála a řekla:

— Omlouvám se, ale ráda bych zaplatila pouze za svou porci. Přineste mi, prosím, samostatný účet za salát, dezert a kávu, které jsem si objednala. Ostatní platit nebudu – to nejsou moje objednávky.

Manažer byl zaskočený:

— Ale… ostatní hosté…

— Ostatní hosté se ihned vrátí, — klidně odpověděla maminka. — A své objednávky si zaplatí sami. Jsem zde jako pozvaný host na narozeniny. Neobjednávala jsem si humry ani steaky. Jsem důchodkyně, moje penze mi neumožňuje platit takové účty.

Manažer přikývl a odešel. Za pár minut se vrátil s rozdělenými účty – samostatně pro každého hosta.

Maminka zaplatila svou skromnou porci – salát, dezert, kávu. Celkem asi dvacet eur.

V tu chvíli se do sálu vrátili příbuzní. Asi si mysleli, že už uběhla dostatečná doba a maminka vše zaplatila. Byli uvolnění a spokojení.

Ale přivítal je manažer s tácem, na kterém ležely účty.

— Dobrý večer. Vaše společnice zaplatila pouze svou porci. Tady jsou účty pro každého z vás. Budete platit hotově nebo kartou?

Tchyně zbledla. Tchán začal něco mumlat o nedorozumění. Švagrová se pokusila rozčílit, ale manažer byl neoblomný.

Maminka vstala, vzala kabelku.

— Děkuji za krásný večer. Přeju vám ještě jednou vše nejlepší k narozeninám. Musím domů – zítra vstávám brzy.

Vydala se k východu. Příbuzní stáli s otevřenými ústy, drželi své účty. Tchyni čekala platba za steak a polovinu vína. Tchána za humra. Švagrovou za kachnu a předkrmy.

Manažer zdvořile, ale pevně čekal na platbu. Začali vytahovat karty, mumlali omluvy.

Maminka opustila restauraci, zavolala si taxi a klidně odjela domů.

Když jsme se vrátili z dovolené, přijal manžel rozzlobený hovor od matky. Křičela, že moje maminka ji ztrapnila, že to bylo hrozně nepříjemné, že je to uvedlo do trapné situace.

Manžel se mě pokusil pokárat. Říkal, že se maminka chovala nevhodně, že to byla rodina, že bychom měli pomoci.

Podívala jsem se na něj a zeptala se:

— Kolikrát tví rodiče nechali nás s účtem? Kolikrát jsme platili jejich večeře, i když vydělávají třikrát více než my?

Nejraději zmlkli.

— Moje maminka žije z penze osmi set eur. Tvoje maminka si objednala steak za padesát. A zkusila nechat účet důchodkyni. Opravdu si myslíš, že se moje maminka chovala nevhodně?

Od té doby uplynulo půl roku. Už nás nikdy nepozvali do restaurací s manželovými příbuznými. Svatky slaví bez nás. Tchyně je na setkání chladná a oficiální.

Maminku také už nevolají.

Nemrzí mě to. Upřímně. Už mě unavuje být bankomatem pro lidi, kteří mají více peněz než my. A maminka… maminka jim jen ukázala, že ne všichni jsou ochotni hrát jejich hry.

Ale manžel si dodnes myslí, že jsme se zachovali špatně. Říká, že rodina je důležitější než peníze.

Řekněte upřímně: Měla moje maminka pravdu, když odmítla platit cizí hostinu? Nebo jsme měli mlčet a zaplatit, abychom nepokazili vztahy?