Začali jsme předstírat, že nejsme doma, abychom neviděli vnoučata
Obvykle starší lidé své vnoučata velmi milují. Jsou pro ně útěchou v životě a opravdovým pokladem. My s manželkou jsme byli stejného názoru. Když se narodilo první vnouče, přesněji vnučka, byli jsme štěstím bez sebe. Dokonce se nám začalo zdát, že jsme nějak omládli.
Dědečkem a babičkou jsme se stali docela brzy. Když nám dcera porodila, bylo nám právě 55 let. Radovali jsme se jako děti a neustále prosili dceru, aby s maličkou přijížděla k nám. Když vnučka trochu povyrostla, často s námi trávila víkendy a prázdniny. Pak se dceři narodil druhý potomek. Nebyl s tím žádný problém, vše šlo podle už zaběhnutého scénáře.
Celý svůj život jsem pracoval v továrně. A když se očekával třetí vnouček nebo vnučka, byl jsem nucen odejít do důchodu.
V práci jsme se pěkně rozloučili, kolegové mě vyprovodili a já ukončil své pracovní působení. Moje žena ale stále pracovala jako hlídačka ve skladě. Sloužila den a potom měla tři dny volno.
Třetí porod naší dcery nám nadělil dva vnuky, dvojčátka. Teď už jsem se nebál, že můj rod skončí. Bylo, kdo by ho pokračoval.
Nejstarší vnučka už dospívala a zřídka nás navštěvovala. Mezi druhým dítětem a dvojčaty byl malý věkový rozdíl, takže dcera je k nám často přivážela všechny.
V posledních měsících jsme však s manželkou pocítili únavu z těchto návštěv. Problém je, že vnoučata k nám přicházela nejen o víkendech, ale i během týdne a často bez varování. Mnohočetní rodiče se vůbec nestarali, zda máme něco na práci, nebo ne.
Jednoho svého volného dne jsem viděl, že dcera s vnoučaty přichází k našemu domu. Řekl jsem to manželce a rozhodli jsme se předstírat, že nejsme doma.
Dlouho klepali a zvonili na dveře, ale my jsme dělali, že nejsme doma. Nakonec odešli — viděl jsem je.
Někdo nás možná bude za naše chování odsuzovat, ale myslím si, že ve všem by měla být míra. Máme právo na svůj osobní život. Čtyři vnoučata pravidelně u nás podle mě je to přehnané. Nemusíme se s nimi neustále starat, máme také právo odpočinout si.
