Vždycky jsem o sebe pečovala. Do práce jsem nosila elegantní šaty – naštěstí jsme neměli přísný dress code. Manikúra, účes, parfém – to všechno bylo důležitou součástí mého života.
Přiznávám, že jsem se obávala, jestli si na důchodu udržím stejnou úroveň péče o sebe. Když už není důvod každý den vycházet mezi lidi, někdy se prostě nechce věnovat péči o vzhled. A příjem je menší – z důchodu nelze pravidelně navštěvovat kosmetické salony.
Hned po odchodu do důchodu jsem si sedla a sepsala seznam požadavků, které na sebe budu mít. Zároveň jsem přemýšlela, jak ušetřit na péči o sebe. Rozhodla jsem se, že si budu sama barvit vlasy a tvarovat obočí. Na druhou stranu jsem se vzdala prodlužování nehtů a nahradila je klasickou manikúrou.
Začalo mě bavit chodit k manikérce, která dělala obyčejnou manikúru – rychle a levně. Samozřejmě už jsem neměla ty nádherné zdobené nehty, ale ruce byly upravené, a to bylo hlavní.
Při sledování, jak manikérka pracuje s mými nehty, mě napadla myšlenka. Proč se to nenaučit sama – není to přece nic složitého! Mohla bych si sama pečovat o ruce bez návštěvy salonu.
Protože nerada věci odkládám, už druhý den jsem se zapsala na kurz. Vybrala jsem si jen jeden program – klasickou manikúru. Naučila jsem se vše za týden a zaplatila velmi málo.
Pořídila jsem si krásné laky a všechno potřebné k manikúře. A nastal skutečný požitek – začala jsem si sama profesionálně pečovat o ruce.
„Mami, kdybys neměla peníze, mohla jsi říct,“ poznamenala s lehkou výčitkou moje dcera Veronika. „Ráda bych ti na manikúru něco poslala.“
Dívala se s láskou na své dlouhé, jasně červené, velmi krásné nehty. Také jsem se na ně nemohla vynadívat. Sama jsem měla kdysi takové.
„Ale mě ten výsledek baví! A moje vlastní nehty se neničí, jako při prodlužování,“ odpověděla jsem jí.
Všimla jsem si, že ženy mého věku se začaly více zajímat o mé nehty. Moje sousedka, sestra Natálie a bývalá kolegyně Marie – všechny chtěly mít upravené ruce jednoduchým způsobem.
Na důchodu mám více času, a tak jsem jim občas přátelsky pomáhala. Všechny byly spokojené. Samozřejmě jsem od blízkých lidí nechtěla peníze. Ale ženy byly vděčné: jedna přinesla čokoládu, druhá květinu nebo něco jiného příjemného. Jednou mi sestra řekla, že když ke mně chodí pravidelně, měla by za to platit.
Dohodly jsme se, že budu brát poloviční cenu oproti salonům. Kamarádkám to ušetří peníze, a mně přivydělané peníze na důchodu udělají radost.
Když moje dcera viděla, jak to funguje, přestala kritizovat. Dokonce řekla, že její máma je šikovná. Později si stěžovala, že její vlastní nehty po prodlužování jsou velmi oslabené. Od té doby se starám o její nehty také.
Moje dcera je kreativní člověk. Pořád chce něco zajímavého. Díky ní jsem se naučila dělat jednoduché obrázky – květiny, ryby, ptáčky.
Tak se péče o sebe postupně změnila v malý podnik. Malý, protože nechci doma přijímat úplně cizí lidi. Ale s blízkými je to čistá radost – můžeme si popovídat, udělat něco užitečného a ještě vydělat.
Mimochodem, začala jsem přemýšlet o rozšíření své činnosti. Ráda bych se naučila kadeřnictví nebo masáže. Pedikúra by také byla skvělá.
Potřebuji koníček, který by se dal, jak se dnes říká, zpeněžit.
A proč ne – první klientky už mám a netrpělivě čekají, až se jejich oblíbená mistryně naučí nové dovednosti.
Leave a Reply