Moje děti jsou už dávno dospělé, každé má svou rodinu, práci a domov. Občas, když se sejdou u mého velkého stolu, dívám se na ně a říkám si: jak rychle ten čas utekl. Zdá se, jako by to bylo včera, kdy jsem je chovala v náručí, a dnes jsou sami rodiči.
A přesto i teď, když jim je přes třicet, jim stále opakuji: „Žijte podle svých možností, ne jako milionáři.“
Tuto frázi říkám tak často, že už se stala rodinným vtipem. Ale neříkám to z lakoty nebo proto, že bych jim něco nechtěla dopřát. Prostě nechci, aby spadli do stejných pastí, do kterých jsem kdysi spadla já sama.
Když jsme se s jejich otcem vzali, měli jsme málo peněz, ale ambicí na rozdávání. Chtěli jsme hezčí dům, modernější nábytek a děti oblékat tak, aby nebyly pozadu za ostatními.
Pamatuji si, jak jsem si vzala první půjčku na velkou televizi. Zdálo se to rozumné: vždyť všichni sousedé už takovou měli. Pak přišla pračka, potom nábytek. Peníze jako by mizely mezi prsty.
Chtěla jsem, aby moje děti žily v pohodlí, aby jim nic nechybělo. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem se dostávala do kolotoče povinností. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že nepracuji pro rodinu, ale pro splácení dluhů.
Místo abych večer četla dětem pohádky, psala jsem do noci zprávy nebo hledala přivýdělky. A můj manžel místo toho, aby si s kluky zahrál fotbal, opravoval sousedům auta.
Jednoho dne se mě můj nejmladší syn zeptal, proč jsme pořád tak unavení. Neměla jsem odpověď. A tehdy jsem si řekla: dost. Dost honění se za cizími standardy.
Přehodnotili jsme své priority a naučili se žít podle svých možností. Zpočátku to bylo těžké, ale postupně jsme se dostali z dluhů, začali šetřit a co je nejdůležitější – znovu jsme se cítili jako rodina.
Když moje děti dospěly, všimla jsem si, že mají sklony opakovat stejné chyby. Drahá hypotéka, nová auta, dovolené v zahraničí, neustálé půjčky. To vše kvůli statusu, kvůli krásnému obrazu na sociálních sítích. Říkají: „Mami, takhle dneska všichni žijí.“ Ale já vím, kam to vede.
Proto jim znovu a znovu připomínám: „Neutrácejte peníze, které nemáte. Žijte podle svých možností, i když to znamená něco si dočasně odepřít. To není chudoba, to je rozumné plánování.“
Někdy se usmívají a říkají: „Mami, ty tomu prostě nerozumíš.“ Ale já vím, že rozumí víc, než dávají najevo. Protože moje lekce jim přece jen zůstávají v hlavě.
Záleží mi na tom, aby moje vnoučata viděla, jak jejich rodiče nakládají s penězi. Chci, aby pochopila, že štěstí není v drahých věcech, ale v rodině, zdraví a teple domova. Občas, když vidím, jak se moje děti hádají o peníze, mám chuť zakřičet: „Zastavte se! Kvůli čemu to všechno?“
Jsem hrdá, že jsem svým dětem dokázala ukázat, že i s malými příjmy se dá žít šťastně. Nikdy jsme nebyli bohatí, ale vždy jsme nacházeli radost v jednoduchých věcech: ve společných večeřích, procházkách lesem, večerních rozhovorech. Tyto okamžiky jsou skutečným bohatstvím, které žádné peníze nenahradí.
Dnes se moje děti už naučily lépe hospodařit s penězi. Ne vždy se mnou souhlasí, ale vidím, že moje slova jim zůstala. A vnoučata – ta jsou jako houby, všechno nasávají. A doufám, že vyrostou s vědomím, že skutečné štěstí se nedá koupit.
Peníze jsou nástroj, ne cíl. Neměly by řídit náš život ani ničit rodiny. Říkám svým dětem: „Naučte se být spokojení s tím, co máte, a budete šťastní.“ Možná se jednou moje jednoduchá slova stanou pro ně důležitou lekcí, kterou předají svým dětem.
Leave a Reply