«Vždy si sednu vedle toho, kdo je sám» — jednoduché pravidlo, které změnilo jeho život

Oliver vymyslel toto pravidlo ještě ve škole. Nevzpomínal si, co ho k tomu přivedlo — možná ten oběd, kdy zůstal sám u stolu v jídelně, nebo dívka se smutnými očima na lavičce ve školním dvoře. Bylo mu tehdy deset let a najednou se rozhodl: «Když vidím někoho samotného — sednu si vedle». Prostě tak. Bez slov. Bez důvodů.

Od té doby zůstalo pravidlo s ním.

Na univerzitě často usedal vedle těch, kteří drželi kávu a dívali se do prázdna. V parku — vedle důchodců, kteří jakoby četli noviny, ale spíše pozorovali tváře kolemjdoucích. V autobuse — vedle teenagerů se sklopenými očima a sluchátky, které byly zapnuté ne pro poslech hudby, ale aby nevnímali svět.

Moc nemluvil. Nevyptával se. Prostě byl. Občas se zeptal: «Jaký byl den?» Někdy jen přikývl, aby člověk pochopil — byl zaznamenán.

Jednou v kavárně usedl vedle muže v plášti. Ten se podíval s překvapením, ale nic neřekl. Po deseti minutách začali mluvit. Za dvacet se smáli. A za týden ten muž, Heinrich, řekl:
— Ty jsi tenkrát změnil můj den. Měl jsem jet ne domů. A ty — jsi si prostě sedl vedle. Jako bys věděl.

Oliver nevěděl. Pouze následoval své dětské pravidlo.

S léty se pravidlo stalo součástí jeho bytí. Ne vždy někoho zachránil. Ale vždy cítil: osamělost ustupuje, když jsi nablízku. I kdyby jen na chvilku. I kdyby beze slova.

Jednou o tom pravidlu vyprávěl kolegyni — a ta se divila:
— A nebojíš se, že tě budou považovat za divného?

— Ne, — odpověděl. — Bojím se, že někdo bude čekat alespoň na pohled. A nedostane ani to.

Někdy si přál, aby si někdo sedl i k němu. Prostě tak. Bez důvodu. Občas se to stalo. V takových chvílích mlčel a děkoval v duchu.

Nestal se hrdinou. Neobjevil nic velkého. Prostě byl tím, kdo si sedá vedle. A jednou, na lavičce ve sklíčku, kam si přisedl k ženě se psem, ona náhle řekla:
— Můj manžel to vždycky dělal. Sedal si vedle těch, kdo byli sami. To bylo jeho pravidlo. Myslela jsem, že takových už není.

Oliver se na ni podíval a usmál se:
— Znamená to, že svět přece jen umí předávat důležité věci.

A v tom okamžiku pochopil: i to nejjednodušší pravidlo může měnit životy. Ne hlučně. Ne hned. Ale spolehlivě. Po jednom srdci za druhým.