Vůně svíčkové a hlasitý smích – dětství v českých 80. letech, kdy rodinné večery u jednoho stolu byly tím největším bohatstvím

Večery v malém domku na okraji Plzně, v osmdesátých letech, měly svůj neopakovatelný rytmus. Nebylo třeba žádného svátku, aby se celá rodina sešla u jednoho stolu. Už jen obyčejná neděle, všichni pohromadě, stačila k tomu, aby se dům naplnil hlukem, teplem a pocitem, že svět je najednou v pořádku.

Z kuchyně se linula vůně svíčkové na smetaně nebo vepřa knedla zela, a často také sladkého kynutého koláče posypaného drobenkou. Na stole nikdy nechyběl čerstvý chléb z pekárny, ještě teplý, zakrytý utěrkou. Maminka pobíhala mezi sporákem a stolem, babička stála vedle ní a ochutnávala omáčku, jako by právě na jejích rukou spočíval osud celé večeře. Tatínek, unavený po týdnu práce v dílně nebo v továrně, usedl ke stolu a pustil si rádio. Zněly z něj písně Karla Gotta, Heleny Vondráčkové nebo Olympicu – melodie, které tvořily pozadí těch večerů.

Děti ještě chvíli pobíhaly venku, dokud je nezahnal soumrak. Vracejí se s červenými tvářemi, rukama špinavýma od hlíny, smíchem, který neutichal. Dostaly kousek bábovky nebo jablko a pak se s ostatními usadily u televize. Nejprve Večerníček, a pak někdy Arabelа, Krkonošské pohádky nebo fotbal. Když hrál Baník nebo Sparta, bylo ticho – až na výkřiky při gólech. Televize nebyla jen přístrojem, byla oknem do světa, který byl venku nedostupný.

Často se ozvalo zaklepání na dveře. A mnohdy se ani neklepalo – sousedi vstoupili rovnou. Přinesli sklenici nakládaných okurek, láhev domácí slivovice nebo talíř koláčů. Sedli si ke stolu a rozhovor začal okamžitě – o práci, o počasí, o dětech, o starých časech. Nikdo se nikam nehnal, čas ubíhal pomaleji a lidé měli prostor být spolu. Někdy se vytáhl harmonikář, a pak se zpívalo dlouho do noci.

Každé roční období mělo své kouzlo.

V zimě se vesnice ponořila do ticha, sníh ležel na střechách a pod nohama vrzal. Děti jezdily na saních, stavěly sněhuláky a vracely se domů s promrzlými prsty. Uvnitř voněla skořice a jablka pečená v troubě, z kamen se ozývalo praskání polen a místnost byla zalitá měkkým světlem lampy. Tehdy se čas zastavil.

Na jaře se dvůr probouzel. Maminka vysazovala květiny, babička plela záhony, děti běhaly s prvními kytkami v ruce. O Velikonocích se pekly mazance a beránci, barvila se vajíčka a stůl se prohýbal pod miskami s jidáši a mísou bramborového salátu. Vzduch voněl čerstvou půdou a nadějí.

V létě se pracovalo na polích, sušilo seno a sbíralo ovoce v sadech. Dny byly dlouhé, plné slunce, a večery trávila rodina venku. Vonělo obilí, grilovalo se maso, pila se limonáda i pivo a hvězdy zářily tak jasně, že se zdálo, že padají přímo do dlaní. Děti běhaly bosy po trávě, a když přišla bouřka, všichni stáli u okna a sledovali blesky, které křižovaly oblohu.

Na podzim se chodilo do lesa na houby. Do košíků se sbíraly hříbky a lišky, a doma se sušily nebo dusily s cibulí. Kuchyní se linula vůně bramboračky, zelňačky nebo pečené kachny s jablky. Ve spíži přibývaly sklenice s marmeládami, zavařenými meruňkami a okurkami. Děti si hrály s kaštany a žaludy, vyráběly z nich zvířátka, která pak zdobila parapety.

Rok za rokem se točil stejným rytmem, ale přitom se všechno měnilo. Děti rostly, odcházely do škol, do měst. Domek však zůstával. Stůl z masivu, poškrábaný od nožů, kamna, která nevyhřívala tak jako dřív, a televize s anténou, která kdysi byla centrem světa, dnes pokrytá prachem.

Babička, už šedivá a klidná, sedává u okna a hledí na dvůr. Když zavře oči, slyší znovu dětský smích, cítí vůni svíčkové, vidí sousedy, jak vstupují dovnitř bez zaklepání. Její srdce se plní zvláštním klidem a zároveň tesknou radostí – protože ví, že skutečné štěstí bylo právě tam, v těch obyčejných večerech.

Usměje se přes slzy. Protože chápe, že Česko jejího mládí nebylo o politice ani o velkých událostech. Bylo v kuchyni, u jednoho stolu, kde se podávaly knedlíky, kde se zpívaly písničky a kde lidé byli spolu.

A možná právě v tom byla celá tajemství štěstí – v malém domku, kde večery měly svůj rytmus, kde rodina seděla pohromadě a svět se zdál jednodušší, bližší a teplejší.

A vy? Pamatujete ještě na ty večery, kdy se celá rodina sešla u jednoho stolu a zdálo se, že celý svět se vejde do jediné místnosti?